Květná neděle – cyklus A

17.04.2014 17:49

Květná neděle – cyklus A

 

Květná neděle má jakoby dvojí tvář. Průvodem s ratolestmi na počátku liturgie si připomínáme radostný okamžik, kdy za Kristem kráčí zástupy plné jásotu, mávají ratolestmi, prostírají mu na cestu pláště a volají Hosana Synu Davidovu. Zdá se, že vítězství je už blízko. Ale pak čteme pašije. A z jejich líčení vidíme, jak jsou nálady zástupů vrtkavé. V ústech mnohých se během několika dní Hosana změní v Ukřižuj. 

Ano, my už to víme: Vítězství je blízko, ale docela jiné, než si představovaly rozjásané zástupy v jeruzalémských ulicích. 

Dnes na Květnou neděli si připomínáme triumf okázalý, světský, který je však pomíjivý jako jarní vánek. A příští neděli si připomínáme ten druhý triumf, který připravil Bůh – vítězství nad hříchem a smrtí. Tento triumf je však tak nenápadný, že se děje beze svědků, v noci. Je vystaven pochybnostem od první chvíle až po naše dny. Nikdo není žádným vnějším důkazem nucen uvěřit, že nešlo o podvod učedníků či vidiny hysterických žen. Avšak ti, kteří věří, že Kristův příběh nekončí zapečetěním náhrobního kamene, v tomto druhém, tichém vítězství vidí něco, co se netýká jen Krista, nýbrž co je rozhodující bitvou ve válce dobra a zla, která prostupuje celé dějiny lidského rodu. A mezi těmito dvěma nedělemi se otvírají nejvnitřnější svatyně církevního roku a hlavně příběh, který je podstatný pro naši víru. Je to příběh, který se uchází o naši víru. 

Co znamená uvěřit a věřit tomuto příběhu? To znamená dotknout se jeho pravdy. Mnozí lidé si myslí, že uvěřit, znamená přijmout tento příběh jako pravdivý, být přesvědčen o tom, že co nejpřesněji odpovídá historickým faktům dávné minulosti. Taková víra by nás ale sotva spasila. Je jistě důležité, že se to stalo, ale marně bychom od evangelií požadovali přesný a nestranný protokol o tom, jak se to stalo. Co máme před sebou není chladný záznam kronikáře, ale čtyři vášnivě zaujaté výpovědi, které se vycházejí z nitra pisatelů. 

 

To, že my sami jsme vtaženi do toho příběhu, že pokračuje v nás, je důvod, proč každý rok slavíme Velikonoce. Vždyť my se přece měníme, zrajeme – a potřebujeme znovu pohyb svého života konfrontovat s tímto příběhem, a možná i ve světle našich pokračujících zkušeností a našeho zrání nově a hlouběji ho pochopit. 

Pokusme se letos co nejplněji vejít do příběhu Velikonoc a dát do něj svůj příběh osobního života, který prožíváme. Vezměme tedy sami sebe a vložme se do příběhu Svatého týdne, do příběhu, který znamená život, začátek a dobro. Ten příběh znovu začíná a my jsme jeho součástí. Amen.