Martin M.Čapka: Via crucis

11.03.2017 20:34

 

I.

 

Ježíš odsouzen k smrti

 

Kam jen se upírají oči člověka,

krása mizí a bolestné slovo zničí život,

jenž mohl vyrůst do láskyplných výšin.

Jen ve tmách hledáme světlo,

jak často uhasne knot poslední svíce

naší rukou.

A my stojíme,

zaraženi tím, co jsme učinili,

my stojíme po pás v hlubinách své zloby,

a křičíme: Ukřižuj!

Avšak vycházíme na tu cestu,

kterou přejeme druhým,

i my samotní.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

II.

 

Ježíš přijímá kříž na svá ramena

 

Život je ten kříž,

který nedobrovolně neseme

a pod jeho tíhou klesáme a křičíme k Pánu:

Sejmi, prosím!

Dřevo tak tvrdé, jako pohřební lože,

a to nevidíme ještě hřeby...

Jak toužíme předat tu tíhu na člověka

před námi,

rádi bychom jej i zahodili, ale...

Nemůžeme, je naše,

je srostlé s našimi dlaněmi,

naším ramenem,

srdcem.

Vezmi a jdi,

ale neotáčej se,

neboť tam je kříž mnohem těžší.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

III.

 

Ježíš padá pod křížem poprvé

 

Vzpomeneš si na první hřích,

kdy jsi Pánu zasadil krutou ránu bičem?

První pád je nová cesta,

a ty musíš hledat tu,

na kterou jsi vyšel z matčina lůna.

Možná i hledání je cesta,

i první pád je nový začátek,

kdy se zastavíš a rozhlédneš kolem.

Jsi sám, v prachu, zoufalství,

opuštěn a špinavý.

Sám,

ale obzor skrývá tvář,

která tě čeká a miluje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IV.

 

Ježíš se potkává se svou matkou

 

Setkání s láskou,

která hřeje a sílí.

Setkání s nadějí,

i když už všichni odešli.

To setkání bolí přes všechny roky,

kdy chceš uniknout a odejít.

Snad jediná cesta zavedla tě tam,

kde se chvíli zastavíš

a oddychneš si.

V tichu a objetí očí,

které milují i tehdy,

když v prachu ležíš

a z bolestných ran prýští prameny hříchu.

I tady je tvá matka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V.

 

Šimon pomáhá nést kříž

 

Šimon, člověk, nebo jen chvíle?

Snad to byla dlaň,

jež vložila novou sílu do tvých klesajících rukou.

Snad to byl jen závan lidskosti,

který jsi nalezl na poušti.

Avšak byl...a možná znovu se objeví,

by rány tvé byly zaceleny

a život neupadl v zapomnění.

Šimon, ten člověk, přišel k tvému

smrtelnému loži,

aby tě pozvedl

a chvíli nesl.

Díky za sílu lidskosti!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VI.

 

Veronika osušuje tvář Kristovu

 

Zase žena,

ale jiná než ostatní.

Žena s touhou po splynutí s mužem,

s jeho ranami a krví.

Vrátila ti lidskou tvář

a možná upadla v zapomnění.

Vzpomínej, pátrej,

kdo byl ta žena.

V odlesku stvořitelské krásy

na tiché poušti byla hlasem,

který znovu naznačil směr tvé cesty.

Směr k novému začátku

v lůně Stvořitele.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VII.

 

Ježíš padá pod křížem podruhé

 

Spočítáš pády,

spočítáš bezesné noci,

kdy srdce křičí a sténá,

ale ty jdeš dál?

Možná jsme se naučili žít s bezohledností

a odpíráním vidět.

Možná je náš svět tak malý,

že nemůžeme padnout a zůstat ležet.

Možná už ani nechceme otevřít

dveře na cestu Křížovou.

Sami čekáme, co přijde.

Ale možná už nic,

žádná cesta, žádné povstání,

žádné ráno.

Spočítej pády a vstaň,

vždyť noc nesmí zvítězit!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VIII.

 

Ježíš utěšuje ženy

 

Sám, zbitý, směšný a zbytečný

se snažíš dát naději a užitečnost.

Kolikrát bych se sám raději neviděl

ve světle utěšitele,

neboť to asi vůbec neumím.

Když mám vyjádřit soustrast,

stavím si před oči sám sebe jako trpitele.

A ruku na srdce,

nejsem často trýznitel?

Neplač, člověče, nad sebou,

ale zkus zaplakat nad otevřenou ranou

v dlani člověka,

který stojí vedle tebe,

a ty se domníváš,

že krev, jež vidíš,

je krev tvá.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IX.

 

Ježíš padá pod křížem potřetí

 

Třetí pád,

a pořád šilháš po dalších možnostech čtvrtého.

Nech mne ležet, nechci,

chci zemřít,

vždyť je to tak jednoduché.

Člověče, pád je pouze třetí,

ale ty padneš ne sedmkrát,

ale sedmasedmdesátkrát.

Vstaň a běž!

Tvá víra tě zachránila!

A ty vstaneš a půjdeš,

vstříc větru a dešti,

který omyje tvé slzy a znovu posvětí ruce,

jež umí pohladit i tvář dítěte.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

X.

 

Ježíš zbaven šatů

 

Stojíš nahý, sám, ve špíně,

kterou jsi sám stvořil.

Nahota je krásná, úchvatná,

ale světlo, jež ji ozařuje, musí být v tobě.

Ne v pouličních lampách veřejného osvětlení.

Viděl ses v nahém jitru svého života?

Jak jsi byl krásný, bílý a nový.

Co vidíš nyní v zrcadle času a nouze?

Obléci nového člověka ve světle pravdy a lásky,

 zrodí nové nebe i novou zemi,

kde budeš žít a radovat se.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

XI.

 

Ježíš je přibit na kříž

 

Nejtěžší chvíle, kdy se nemůžeš hnout,

otřít si pot,

jako umírající na nemocničním lůžku.

Člověk spoutaný,

nuceně uzavřený do nutné samoty –

daleko od země

a ještě nedosáhneš na modrá oblaka.

Pohyb je návrat do pramenů života,

do nové touhy po poznání

alespoň milimetru cesty před tebou.

Chtěl bych se vznést nad okovy,

které tíží

a vrátit čas,

jenž mne zde přivedl.

Čas, ten běžec bez hranic,

však s úšklebkem sobě vlastním,

 na tebe nečeká.

Neboj se,

okovy zrezaví a rozplynou se v prach,

tehdy vzlétneš výše

než bys pomyslil.

 

 

 

 

 

 

 

XII.

 

Ježíš umírá na kříži

 

Je to snad jediná chvíle ve tvém životě,

kdy se zastavíš

a pomyslíš na návrat.

Neumíš si říci: Pojď!, tak jen stojíš

a na rtech je krůpěj krve do písmene:

Proč?

Ptáš se, obcházíš kolem,

hledáš alespoň tu jedinou indicii,

pro kterou stojí za to zemřít.

Člověče, hledáš a nenalézáš,

vždyť je tak blízko,

tak blízko,

až bys byl zděšen –

je v tobě,

ve tvém obrazu...

Podívej se...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

XIII.

 

Ježíše sňali z kříže a dali jeho matce

 

Viděl jsem mrtvé dítě,

v bílé rakvi, nevinné,

snad jen trochu výčitky,

ale proč, ptám se sám sebe.

Díváš se na své tělo,

které je podobné voskovým figurínám,

ale pláče, snad vzpomínkou, jež nezarůstá.

Neboj se,

v matčině klíně spočineš a cesta,

jež je nám určena,

nezaroste trním a býlím.

Cesta je ve tváři matky

a nazývá se – víra, naděje a láska.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

XIV.

 

Ježíš položen do hrobu

 

Temná díra, jež děsí živého.

Mrtvým však připadá jako okřídlená brána

k nesmrtelnosti.

Ptáš se: Co je to?

Známe vůbec odpověď?

Smutek, zmar, konec, ticho,

bezvládí a to prokleté – snad...

Podívej se zpět, na tu cestu,

jež jsi ušel,

sám, s pomocí, ale jsou tam dvojí šlépěje.

Tvé a mé, člověče,

má lásko,

ke které se modlím, já Bůh a věz,

že ti dám poznat to nejkrásnější –

ráno vzkříšení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Martin M.Čapka, 2008