Myšlenka z nedělního kázání o 3. neděli v mezidobí

22.01.2017 18:48

 

(Mt 4, 12-17)

Mnozí z nás, když nastane chvíle bolesti, problémů nebo pro nás neřešitelných situací se obracíme na druhé lidi a čekáme, že to za nás vyřeší někdo jiný. Na lékaře, psychology, psychiatry, léčitele, terapeuty nebo kněze. Bohužel zapomínáme na jednu důležitou věc a tou je, že máme schopnost vyřešit problém svého života sami s pomocí Božího požehnání a Boží přítomnosti, ale musíme chtít a nasadit své síly. Nikdo to za nás nemůže udělat, jen my sami. V dnešním evangeliu Ježíš říká slova, která hlásal sv. Jan Křtitel: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“

Bruno Ferrero ve své knize Příběhy pro potěchu duše má krásný příběh s názvem Poušť pláče.

Misionáře v severní Africe překvapilo zvláštní chování jednoho beduína. Čas od času si lehl na zem, jak dlouhý, tak široký, a přitiskl ucho k písku na poušti. Misionář se ho zvědavě ptal: „Co to děláš?“ Beduín se zvedl a odpověděl: „Příteli, naslouchám poušti, která pláče. Pláče, protože by chtěla být zahradou.“

Přeji nám všem, abychom se stali zahradou a přestali být pouští. To naše obrácení potřebuje nás samotné a naši sílu a chuť se změnit. Nikdo jiný to za nás neudělá a ani nemůže. Prosme Pána o sílu a jeho milost.

Když spojíme chtění, naši sílu a sílu Boží, tak věřím, že nezůstaneme pouští, ale rozkveteme jako nádherná zahrada. Kéž se nám to podaří.