O modlitbě

27.02.2016 21:12

Nedávno jsem se zúčastnil pohřbu mého souseda v kostele jedné sesterské církve. Po mém příchodu jsem si uvědomil, že hlavy asi poloviny zúčastněných se nějak divně klátí, jakoby ti lidé spali. Po příchodu kněze se však silou vůle vztyčili, ale při kázání poklesly téměř všechny hlavy přítomných. Nedivím se už proto, že třicet minut kázání podbarvených unylým hlasem kazatele je asi moc i pro otrlé a zvyklé. Tak jsem taky po pěti minutách „vypnul“ a vzpomínal jsem na svou rodnou končinu.

Vzpomínal jsem na dvě dámy, které v Ostravě soutěžily neděli co neděli o to, která zvládne za neděli navštívit více mší sv. Měly úžasně propracovanou logistiku, kdy musely navazovat spoje MHD a farář nesměl protahovat. V neděli byly velmi unavené, ale v pondělí sčítaly skóre. Ve všední dny v týdnu soutěžily v počtu odříkaných růženců. Také jsem znal jednoho kněze, který denní modlitbu církve (breviář) pojal po celý svůj život svérázně. Ihned ráno se pomodlil (přečetl či odříkal) všechny předepsané modlitby včetně kompletáře (modlitby před spaním) a měl celý den volno. Vůbec nevím, proč mě to vyvstalo na mysl zrovna při účasti na tomto nedávném pohřbu. Ale možná vím.

 

Mnoho  křesťanů si pod pojmem modlitba představí přeříkání předepsaného textu nebo naučených modlitbiček z hodin náboženství .

Modlitba je však něco většího. Je to vzájemné naslouchání a vzájemný rozhovor mezi člověkem a Bohem. Modlitba je komunikace mezi já a Ty. Pokud chybí v modlitbě naslouchání, tak je to soubor slov a monolog. Modlitba je dialog, kterému se musíme učit po celý svůj život. 

 

Dovolím si na tomto místě uvést  příběh pod názvem Modlitba z knihy Úsměvy pro duši od mého oblíbeného autora Bruna Ferrera.

Setkali se dva rabíni a povečeřeli spolu. Byli to přátelé a hovořili o všem možném; a pak pozdě v noci diskutovali o Boží existenci. Nakonec došli k závěru, že Bůh neexistuje. Potom šli spát. Druhý den po rozednění se jeden z nich probudil a hledal po celém domě onoho přítele, ale nenašel ho. Vyšel ven a hledal ho dál na zahradě. Pak ho spatřil, že pečlivě odříkává ranní modlitby. Překvapeně zvolal: „No ne! Co tady děláš?“ „Snad vidíš, ne? Odříkávám modlitbu.“ „To tedy koukám! Přece jsme o tom mluvili pěknou část noci a dohodli jsme se, že Bůh neexistuje! A ty teď tady odříkáváš ranní modlitby?“

Druhý rabín na to prostě odpověděl: „Promiň, ale co s tím má Bůh společného?“

Jak říká klasik: „ Kdo se neumí modlit, odříkává modlitby.“

 

Přeji nám všem, abychom na cestě v učení se správné modlitbě, nevynechali prostor pro naslouchání Tomu, k němuž se modlíme. 

A ještě malá poznámka. Modlitba nemusí být učesaný text z kancionálu nebo breviáře. Pamatujme na to, že modlitba je dialog a se svými přáteli také nemluvíme v naučených frázích slovy žalmistů nebo Shakespearovských Sonetů.

Nebojme se modlit svými vlastními slovy a hlavně se nebojme ztišit, neboť bychom mohli po celý svůj život přeslechnout hlas toho Druhého.

 

 

                                                                                                Martin M. Čapka, farář v Jihlavě