Památka sv. Martina

19.11.2016 12:56

 

Příběh o darované polovině pláště sv. Martina si lidé vyprávějí po staletí. Je to vyprávění o lásce k bližnímu, tedy o něčem, co dnes často postrádáme.

Za zprávu o Martinově životě vděčíme mnichovi jménem Sulpicius Severus, který se s Martinem často setkával. Martin se narodil kolem roku 317 v Uhrách. Dětství prožil Martin v severní Itálii. Rodiče Martina nebyli křesťané, ale Martin se cítil být přitahován učením Ježíše Krista. V patnácti letech se stal na naléhání otce vojákem římské jízdy. Martinovi bylo osmnáct let, když se stala ona známá příhoda s pláštěm. Martin (již jako důstojník) tehdy sloužil ve Francii. Jednoho mrazivého rána jel do vojenského tábora v Amiensu. Před bránou města uviděl na zemi ležet téměř nahého žebráka. Nikdo si jej nevšímal. Martin zděšený tvrdostí lidských srdcí vzal svůj meč (gladius) a rozpůlil svůj vojenský plášť. Polovinu dal onomu žebrákovi. Následující noci se zjevil Martinovi Ježíš Kristus oděný do poloviny darovaného vojenského pláště. Po tomto zážitku odešel Martin od vojska, dal se pokřtít a stal se poustevníkem a pobýval na mnoha místech Evropy. Na těchto místech z pousteven vznikaly velké kláštery.

Martin zůstal skromný a žil mezi těmi nejchudšími. Lidé si jej zvolili pro jeho vlastnosti biskupem v Tours. Dle legendy se pokorný a skromný Martin schoval mezi hejno husí, aby ho lidé nemohli najít a zvolit si ho biskupem. Když Martin zemřel, bylo mu kolem osmdesáti let. Po celý život zůstal skromný, pokorný a vnímal potřeby lidí okolo sebe.

Mezi symboly sv. Martina patří hlavně polovina vojenského pláště a husa.

Sv. Martin nám dnes dává dvě důležité rady na cestu za naším pánem Ježíšem Kristem.

Umění dělit se. To neznamená se jen dělit o hmotné věci. Ale dělit se má člověk také o radost, o krásné prožitky. Tam, kde vidíme smutek, podělit se o sebe samotného, o svou přítomnost.

Umění být skromný a pokorný. To znamená si uvědomit, že jsem jen člověk, který má spoustu schopností, ale i mnoho nedostatků. To znamená nechtít být neustále ten první, ale počkat až ostatní uvidí, že mám tím prvním být. Vím, že odkaz sv. Martina je v této oblasti dnes dosti opomíjen, ale když vidíme kolem sebe ty nesebekritické zájemce o židle, křesla, korýtka nebo i biskupské mitry, tak si myslím, že odkaz sv. Martina je nutné si připomínat každý den.

Vzpomeňme tedy denně na polovinu pláště a hejno husí a kéž nám Bůh na přímluvu sv. Martina žehná, abychom se co nejvíce přiblížili životu a cestě sv. Martina za Kristem. Touto cestou již prošel sv. Martin a je to cesta přímá.