Pár slov z nedělního kázání o 27. neděli v mezidobí aneb „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“ (Mk 10, 13 – 16)

18.10.2015 18:04

 

Dnes nás Pán vyzývá, abychom byli jako děti. Tedy ti, kteří se uchýlí do náručí svého otce, důvěřují mu a hlavně pro ně znamená velikou autoritu.

To nám však nekoresponduje s tím, co od dětství chceme. Být dospělí, samostatní, budovat svou kariéru, život, neohlížet se na to, co si myslí otec nebo matka.

Jak tedy máme rozumět podmínce Ježíše Krista o přijetí Božího království jako dítě?

Stejně tak jako dnes byla v době Ježíšově společnost rozdělena na ty, kteří vládli, byli mocní a bohatí. A na ty, kteří stáli „opodál“ a byli bezmocní. Obzvláště děti, s nimiž se ani v chrámu nepočítalo do té doby, než jim bylo dvanáct let. Děti jsou tedy zcela závislé na rodičích. Ale Ježíš šel právě k nim.

Ježíšovi učedníci také zpočátku bezmezně s důvěrou dětí přijímali zvěst Ježíšovu. Časem začali bojovat o to, kdo je větší, úspěšnější, důležitější a samostatnější. A právě tento směr myšlení přináší do tohoto světa rozdělení a neshody, které jsou protipólem Božího království.

Boží království vytváří již zde na zemi ten, který ochotně slouží druhým, důvěřuje a vnímá Boha jako Otce.

Evangelium se zrodilo před tisíci lety, ale platnost Ježíšova požadavku trvá: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“

Proto nestavme svůj život na ctižádosti a pýše, vědění nebo moci.

Zachovejme si k Bohu vztah dítěte, které důvěřuje a rádo se uchýlí do otevřené náruče svého Otce. A hlavně mějme radost z toho, že u Boha není nikdo zbytečný, nikdo příliš malý, nikdo bezvýznamný. Že k Bohu můžeme jít všichni. Amen

 

 

Máme na této zemi

ze stromů zázračných

jeden, jenž vkořeněný

je v samých nebesích.

 

Nikdo se v jeho stínu

nemusí bouře bát,

vždy si tam odpočinu,

strom nezná ran a zrad.

 

(Sv. Terezie z Lisieux, Odevzdanost)