Pár slov z nedělního kázání o 4. neděli postní (Jan 9,1-41)

02.04.2014 09:09

Drazí přátelé, sestry a bratři, slova dnešního evangelia jsou v mnoha případech vnímána jako líčení dalšího ze zázraků Ježíše Krista, kdy otevírá oči slepému. Pojďme se však dnes společně nespokojit „jen“ s tímto pohledem a pojďme společně hledat dopad příběhu do dnešních dnů, do dnů našich životů. 

Vedle fyzické slepoty existuje ještě slepota duševní, duchovní, lidská. Možná právě tato je rozšířená v tomto světě tak extrémně, že se o ni pomalu člověk přestává starat a přestává ji vnímat a pokládá ji za přirozenou.

Kdo je tedy slepý? Slepý je ten, který nevidí své chyby. Slepý je ten, který nevidí člověka vedle sebe. Slepý je ten, který kromě své pravdy nic jiného neuznává. Slepý je ten, který nevnímá bolesti nebo radosti světa okolo něj. Slepý je ten, který zbožňuje svou moc, postavení nebo světonázor, bez korekce okolí. Slepý je často ten, který v dobré víře páchá zlo. Mohli bychom ještě dále pokračovat, ale nyní se vraťme k dnešnímu evangelnímu příběhu. Ježíš několikrát vstupuje do života dnešního uzdraveného a až úplně na závěr mu otevírá oči, kdy je schopen poznat Spasitele. Nezdá se vám, že je to také o nás? Jak často Bůh vstupuje do našich životů, jak často znameními a setkáním se nám snaží otevřít oči. Jak často my jej slepě míjíme. Myslím, že dnešní evangelium by nám mohlo pomoci na cestě, kdy jsme slepí a Kristus nás uzdravuje a dává nám prohlédnout. Jen musíme jako ten slepý vnímat přítomnost Spasitele a hlavně s důvěrou na něj zavolat. 

Jeden příběh vypráví o dvou lidech ve vlakovém kupé. Jeden slepý muž cestuje vlakem v kupé. Na zastávce přistoupí někdo a usedne naproti něj. Muž ucítí krásnou vůni dámského parfému a zapřede rozhovor. „To je krásná krajina, slečno, to jsou krásné stromy, to je krásné podzimní slunce…Žena v kupé přizvukuje a je nadšená tou krásou. Na další zastávce se rozloučí a vystoupí. Místo ní přisedne do kupé muž. Ten slepý se ho ptá: „Jaké prosím měla ta žena vlasy?“ Muž však odpoví: „To nevím, vím jen, že měla krásné modré oči, ale byly jí k ničemu. Byla slepá.“

Drazí přátelé, mnoho lidí si hraje na vidoucí, ač jsou slepí. To je bolest dnešního světa. Ze strachu ukázat, jací jsme, tak celý život jsme schopni hrát divadlo. To bohužel také platí o mnoha křesťanech, kteří raději mudrují, ohánějí se teologickými poučkami a paragrafy církevního práva, citáty z Písma válí jako rutinu, ale nepoznali, že křesťanství je o tom, že jej budeme žít nohama na zemi a vnášet jej do všedních dnů. 

Přeji nám všem, abychom dokázali potkat Ježíše na cestě naším životem a nechali si od něj otevřít oči. Přeji nám všem, abychom dokázali být sebou samými, ne herci, ale skutečnými lidmi a křesťany. Amen