Uvedení Páně do chrámu (Hromnice)

02.02.2014 14:43

 

 

Teprve, když se osvobodím od  utkvělého pohledu na sebe samého, se mi otevře nejširší prostor svobody. Tehdy se uvolní ta největší síla, kterou mám od Boha a kterou do mne vložil. Kdyby svíce hořela sama svým plamenem, dohoří a zanikne. Tehdy, když zapálí svým plamenem druhé svíce, vždy další hoří a plamen žije dál.

Když si toto člověk uvědomí, je to okamžik, v němž člověk může přijmout svůj život jako dar a úkol zároveň. Tehdy spatří své nezaměnitelné poslání a přijme ho. Povolání nemusí být a zpravidla není dílem nějakého zázraku a jediného časového úseku. Může růst postupně a nenápadně, ale i tam, kde přišlo jako nečekaný blesk. Často je jasnost takové chvíle více či méně zastíněna všedností a vydána pochybnostem. Její obsah nemusí být zprvu vůbec zřetelný, nebo mu člověk může porozumět jen částečně. Někdy člověk dlouho sbírá odvahu, aby na povolání Boží – být světlem, odpověděl. Každý člověk ví, že ho v jeho vlastním povolání a poslání nemůže nikdo zastoupit, jde o jedinečnost.

Dovolte, abych  odcitoval jeden chasidský příběh: Rabi Mayer říkal svým žákům: Až se mne v poslední den Hospodin zeptá: „Mayere, proč ses nestal Mojžíšem?“ Odpovím: „Pane, protože jsem byl Mayerem.“ Až se mne zeptá: „Mayere, proč ses nestal ben Akivou?“ Řeknu: „Pane, protože jsem byl Mayerem.“ Ale až mne se zeptá: „Mayere, proč ses nestal Mayerem?“ Co mu odpovím?

Ano, přijmout své povolání od Boha, naplnit je, nalézt a uskutečnit svou nejvlastnější identitu je totéž, jako být světlem. Být světlem, které zapaluje, to je to největší povolání od Boha, pro Tebe a pro mne.

Ten plamen lidství a každého z nás hoří nejjasnějším plamenem tehdy, když jej prozáří světlo Boží, světlo Kristovo.

Drazí přátelé, přeji vám i sobě, abychom byli tím nejjasnějším světlem, které zapaluje, nehasne a žije jedinečný život, který se stane cestou přímou a nenahraditelnou. Cestou, která je cestou k životu.