Vzpomínka na Jana Čepa

16.02.2014 17:16
 
 
Zvláštní kouzlo skýtá pohled na rozsáhlé roviny Hané, kde jakoby ruce ukazující do nebe 
 
se tyčí monumentální věže olomoucké katedrály. Na kraji lesa jsem rád sedával pod rozpadlým 
 
kamenným křížem a učil se vnímat život, umírání i pouť v čase, který nám byl vyměřen. Obilné 
 
klasy pak jen svým tichým šuměním dávaly pocítit, že se čas nezastavil. 
 
Právě zde se můžeme zamyslet nad velikou postavou české prózy, nad mistrem vzácné koncentrace 
 
hloubky lidského bytí spjatého se světem transcendentna na malém kousku svých příběhů, nad 
 
Janem Čepem.
 
Jan Čep se narodil 31.12. 1902 v Myslechovicích u Litovle. Vystudoval reálné gymnázium 
 
v Litovli. Na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze studoval český jazyk, francouzštinu 
 
a angličtinu. Od roku 1930 působil jako nakladatelský lektor v nakladatelstvích Symposion
 
a Melantrich. Po té, co byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů v roce 1948, opustil
 
Československo a emigroval do Francie, kde se také v roce 1954 v Paříži oženil. Jan Čep, prozaik,
 
esejista, překladatel a představitel katolické inteligence, promlouval léta k posluchačům jako
 
kulturní komentátor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Psal i pro exilová periodika Nový život,
 
Svědectví a Rozmluvy. V Paříži 25.1. 1974 umírá. 
 
A nyní se ve zkratce zaměříme na ne příliš rozsáhlé, zato však velmi koncentrované dílo 
 
Jana Čepa.
 
Počáteční tvůrčí období Jana Čepa je shrnuto vydáním prvního svazku drobných próz pod 
 
názvem Dvojí domov (1926), začleněných později společně s Vigilií (1928) do sbírky Zeměžluč 
 
(1931). Dvojí domov je jakoby rozdělen na dva světy, které autor vnímá jako dva póly, mezi nimiž 
 
člověk osciluje ve svém životě. Dotýká se v čase této země a zároveň tuší nádhernou nekonečnost 
 
bez času. Právě zde se začínají ostře rýsovat dva neměnné vrcholy Čepovy tvorby – život a smrt, 
 
smrt a život v procesu neustálého prolínání. 
 
Letnice (1932) a sbírka Děravý plášť (1934) se vyznačují jakýmsi rozptýlením 
 
nadpřirozeného světla nového domova do osudů hlavních hrdinů a prózy tím nabývají úchvatné 
 
dynamiky a možnosti kulminace ve vrcholných okamžicích života. Následně všichni protagonisté 
 
čepových próz přestupují hranici, kde jsou jakoby „uštknuti“ lákáním Věčného Světla. Toto se 
 
objevuje v románu Hranice stínu (1935), Modrá a zlatá (1938). Významná je zvlášť esejistická 
 
tvorba náboženského a filozofického rázu, která je shrnuta do svazků Rozptýlené paprsky (1946) a 
 
Události a lidé, vydané 1991. Dotek věčnosti je však snad nejkonkrétněji cítit v tragickém životě 
 
emigranta a hlavního hrdiny povídky Před zavřenými dveřmi (1953), která uzavírá beletristické dílo
 
Jana Čepa.
 
V padesátých letech Čep sestavuje svazek esejů a rozhlasových úvah pod názvem 
 
Samomluvy a rozhovory. Čepovo prozaické dílo se pak uzavírá knihou autobiografických 
 
vzpomínek Sestra úzkost (1970). 
 
Všichni hrdinové Čepových próz nesou v sobě nostalgii a touhu po tom „prvním domově“ 
 
a jejich pozemská, a často tragická dočasnost, má nenahraditelnou a sladkou cenu „závdavku 
 
věčnosti“. Hořké vyhnanství tohoto světa se však dá překonat s vědomím očekávání nového 
 
domova. 
 
…a věřím, že Jan Čep, básník prózy, již nyní hmatatelně zakouší sladkost „prvního 
 
domova“, o němž tolik psal a po němž tolik toužil.
 
P. Martin M.Čapka