*Vzpomínka na Jana Zahradníčka

16.02.2014 17:19
 
Nedaleko Velkého Meziříčí na Vysočině leží malebné místo Uhřínov. Rád 
 
postojím v tichu na hrobem básníka Jana Zahradníčka, který zde žil část svého 
 
života. Jen lehký vánek provívá korunami stromů v Balinském údolí a řeka 
 
v něm tiše bublá a živí svými pažemi zeleň v něm. V tom tichu jakoby letěly 
 
vzduchem verše velikého básníka, na něhož nyní vzpomeneme.
 
Jan Zahradníček se narodil 17.1.1905 v Mastníku u Třebíče. Studoval na 
 
gymnáziu v Třebíči a filozofické fakultě v Praze. Pracoval jako nakladatelský 
 
lektor, redaktor Akord revue, překladatel a básník. V roce 1951 byl odsouzen 
 
v nezákonném procesu, kde figuroval jako člen „protistátní skupiny.“ 
 
V roce 1952 je odsouzen k třinácti letům vězení. Trest si odpykával ve 
 
věznicích v Praze, Brně, Mírově a Leopoldově. V září 1956 byl propuštěn na 
 
krátkou „dovolenou“, když jeho manželka a tři děti umíraly na otravu houbami. 
 
Jeho žena a syn přežili, dvě dcery byly již při jeho příchodu mrtvé. Teprve po 
 
amnestii v květnu 1960 se vrátil na svobodu, kde s rodinou žil v Uhřínově. Jeho 
 
zdraví bylo však následky věznění natolik podlomeno, že 7. října 1960 umírá. 
 
Až v roce 1966 byl Jan Zahradníček soudně rehabilitován a rozsudek byl zrušen.
 
Jeho dílo odráží jako zrcadlo životní dramata i chvíle radosti. Z jeho díla prýští 
 
bytostně naděje, víra a láska, kterou ani hrubá síla komunistického režimu
 
nedokázala zlomit. 
 
A nyní se společně můžeme vydat po cestě tvorby Jana Zahradníčka.
 
První sbírka Pokušení smrti (1930) je plná opojení a bolestných halucinací.
 
Ještě zde ani netušíme budoucí strmý rozlet a široké obzory pozdějších veršů. 
 
Trýzně posledních chvil člověka přetrvávají i v další knize Návrat (1931). 
 
Bolest a krása se spojují v jedno a dusí křídla světla a lásky. Jako výkřik
 
osvobození lze chápat sbírku Jeřáby (1933). Tato sbírka je mezníkem
 
v Zahradníčkově tvorbě. Opojení utrpením a bolestí je nahrazeno opojením ze 
 
svobody a života. V Jeřábech jakoby vzplál oheň a prosvětlil tmu. Harmonické
 
uklidnění a nástup jistoty, pevných kontur světa a přijetí pokojného rytmu
 
života přináší i další sbírka Žíznivé léto (1935). Vzepětí národa, nezdolnost 
 
a sílu v předvečer světové katastrofy odráží sbírka Pozdravení slunci
 
(1937). V této době již verše Zahradníčkovy ukazují autorovu sílu a zralost,
 
jakož i těžiště, které klade na křesťanskou víru. V hymnických Korouhvích 
 
(1940) svatí patronové národa přebírají záštitu a ochranu nad národem,
 
který potřebuje mimořádnou milost a odvahu. Uprostřed války, jako ostrov 
 
uprostřed zmítajících se vod, vzniká kniha strhující milostné poezie Pod 
 
bičem milostným (1944), v níž básník objevuje nové výrazové formy, směřuje 
 
k prostotě slova a rytmicky uvolňuje své verše. Válečnou lyriku Zahradníček 
 
shrnul do sbírky Stará země (1946), z níž čiší nesmírná mravní velikost, láska 
 
k národu a strach o něj. K vrcholným částem tvorby patří bezesporu skladba 
 
Rouška Veroničina (1949). „Tolikrát myslels…nemožno…vrátím se…/ a zatím 
 
stanuls nemoha o krok zpět / pro přísnou stráž svého dechu / s nímž se už mísil 
 
/ těžký dech budoucnosti..“ Jak můžeme cítit, nastupuje zde velký nadosobní 
 
rozměr tvorby Jana Zahradníčka. Z prožitků válečných let, z touhy zapomenout, 
 
z trosek, vyrůstají dvě veliké básnické skladby La Saletta (1947) a Znamení 
 
moci (1950). Zhroucení a krach všech jistot Zahradníčkových v nastupujících 
 
letech je vyvážen jedinou jistotou, jistotou Kříže. Je nemožné usoudit, jak by se 
 
vyvíjela další Zahradníčkova tvůrčí cesta. Ale jistě víme, že je to básník, který 
 
se dokázal vymanit z pokušení smrti, mesianismů bolesti a konce a vzepjal se 
 
k jasu, který přináší slunce, víra a naděje. I přesto, že tendence jeho života byla 
 
opačná. Dovolte mi zakončit tuto vzpomínku na Jana Zahradníčka, básníka a 
 
člověka, který po celý život kráčel s Bohem, jeho verši ze skladby La Saletta, 
 
které shrnují v několika slovech to, co prožil ve svém životě. 
 
 
Abychom na všech stranách s královstvím Božím hraničili
 
a hnáni k tobě strachem, jenž vábí, láskou, jež se třese
 
abychom na poušti nepřítomnosti slávy tvé
 
nezabloudili
 
ó Kriste
 
jak blížíš se mezi svícny
 
První i poslední, co od smrti klíče máš
 
Cesto, po níž se rozběhnou
 
beránci s vlky
 
tam-
P. Martin M. Čapka