Vzpomínka na Jana Čepa
16.02.2014 17:16
Zvláštní kouzlo skýtá pohled na rozsáhlé roviny Hané, kde jakoby ruce ukazující do nebe

se tyčí monumentální věže olomoucké katedrály. Na kraji lesa jsem rád sedával pod rozpadlým
kamenným křížem a učil se vnímat život, umírání i pouť v čase, který nám byl vyměřen. Obilné
klasy pak jen svým tichým šuměním dávaly pocítit, že se čas nezastavil.
Právě zde se můžeme zamyslet nad velikou postavou české prózy, nad mistrem vzácné koncentrace
hloubky lidského bytí spjatého se světem transcendentna na malém kousku svých příběhů, nad
Janem Čepem.
Jan Čep se narodil 31.12. 1902 v Myslechovicích u Litovle. Vystudoval reálné gymnázium
v Litovli. Na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze studoval český jazyk, francouzštinu
a angličtinu. Od roku 1930 působil jako nakladatelský lektor v nakladatelstvích Symposion
a Melantrich. Po té, co byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů v roce 1948, opustil
Československo a emigroval do Francie, kde se také v roce 1954 v Paříži oženil. Jan Čep, prozaik,
esejista, překladatel a představitel katolické inteligence, promlouval léta k posluchačům jako
kulturní komentátor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Psal i pro exilová periodika Nový život,
Svědectví a Rozmluvy. V Paříži 25.1. 1974 umírá.
A nyní se ve zkratce zaměříme na ne příliš rozsáhlé, zato však velmi koncentrované dílo
Jana Čepa.
Počáteční tvůrčí období Jana Čepa je shrnuto vydáním prvního svazku drobných próz pod
názvem Dvojí domov (1926), začleněných později společně s Vigilií (1928) do sbírky Zeměžluč
(1931). Dvojí domov je jakoby rozdělen na dva světy, které autor vnímá jako dva póly, mezi nimiž
člověk osciluje ve svém životě. Dotýká se v čase této země a zároveň tuší nádhernou nekonečnost
bez času. Právě zde se začínají ostře rýsovat dva neměnné vrcholy Čepovy tvorby – život a smrt,
smrt a život v procesu neustálého prolínání.
Letnice (1932) a sbírka Děravý plášť (1934) se vyznačují jakýmsi rozptýlením
nadpřirozeného světla nového domova do osudů hlavních hrdinů a prózy tím nabývají úchvatné
dynamiky a možnosti kulminace ve vrcholných okamžicích života. Následně všichni protagonisté
čepových próz přestupují hranici, kde jsou jakoby „uštknuti“ lákáním Věčného Světla. Toto se
objevuje v románu Hranice stínu (1935), Modrá a zlatá (1938). Významná je zvlášť esejistická
tvorba náboženského a filozofického rázu, která je shrnuta do svazků Rozptýlené paprsky (1946) a
Události a lidé, vydané 1991. Dotek věčnosti je však snad nejkonkrétněji cítit v tragickém životě
emigranta a hlavního hrdiny povídky Před zavřenými dveřmi (1953), která uzavírá beletristické dílo
Jana Čepa.
V padesátých letech Čep sestavuje svazek esejů a rozhlasových úvah pod názvem
Samomluvy a rozhovory. Čepovo prozaické dílo se pak uzavírá knihou autobiografických
vzpomínek Sestra úzkost (1970).
Všichni hrdinové Čepových próz nesou v sobě nostalgii a touhu po tom „prvním domově“
a jejich pozemská, a často tragická dočasnost, má nenahraditelnou a sladkou cenu „závdavku
věčnosti“. Hořké vyhnanství tohoto světa se však dá překonat s vědomím očekávání nového
domova.
…a věřím, že Jan Čep, básník prózy, již nyní hmatatelně zakouší sladkost „prvního
domova“, o němž tolik psal a po němž tolik toužil.
P. Martin M.Čapka