Hledání odpočinku

Kamenná socha v polích

Sám, a přece obklopen květy,

tichý, a přece křičící do poledního slunce.

Tvář mu smyl déšť a vítr,

ruce urazily léta válek,

jež se kolem přehnaly.

Torzo zůstalo a samo se nachyluje k pádu

do polních cest.

Zrak upřený k nebi,

kříž a dvanáct hvězd kol hlavy,

omšelý šat, znaven časem,

a přece plný síly postavit se budoucnosti.

Dívám se na tebe,

zvláštním darem mne obdaruješ,

tou zvláštní září slov:

na život není ještě pozdě.

Vděčnost mé ženě

Možná poslední je tento den

a člověk váží každé slovo,

možná jediná je tato chvíle

a člověk zkoumá své hlubiny.

Putujeme ruku v ruce časem,

prostorem a snad i dál,

vracíme se zpět na počátek

a znovu spěcháme tam,

odkud nám ukradl kus života nenasytný čas.

Děti zkracují nám tento den,

avšak prodlužují zítřejší,

vrážejí do nás hřeby starostí

a ony vždy rozkvetou ve sladký květ lásky.

Chci říci jediné, snad poslední dnes,

že vrátit se už není kam,

neboť na té cestě jsem šťastný s tebou,

má milovaná, růži i ostrove,

a spolu v náručí snu dneška,

čekejme na zítřejší snad...

(Martin M. Čapka, Ze sbírky Hledání odpočinku, 2003)