Křídla andělů

Před onkologií

Míjím se s lidmi

a jejich modré pláště jsou jako blankytné nebe.

Jen smrt, ta Dáma světa,

nemine nikoho

a z nemocničního lůžka vypadá hrozivěji,

než v tichém letním večeru

na břehu řeky.

Jako dítě jsem těch lidí potkával stovky,

jako muž vím,

že si Dáma vybrala svou daň.

Míjím se s lidmi

a jejich modré pláště jsou blankytné nebe.

Sen

Jako kdysi rozmlouval jsem s Bohem

v lodi kostela,

která neklesá ani nestoupá,

jen spí.

Jsem sám,

ležím na zemi

a každý pohyb se mi zdá zbytečný.

Ale doplazím se ke dveřím

a z posledních sil svýma stigmatizovanýma rukama otevřu...

Nikdo nechce vstoupit.

Jsem zbytečný, ztracený

a směšný.

Cožpak nejsi, člověče,

abys přišel a já se mohl k Tobě pomodlit?

Pohled do zrcadla

Hledím do zrcadla

a sám sebe nepoznávám.

Tolik sním o tom obejmout své děti

a chránit je po celý čas,

ale často sám ležím zbitý a špinavý na cestě,

kterou někdo kdysi nazval životem.

Bojím se,

že nemám mnoho času

a lásku,

kterou jsem měl rozdat,

jsem pochoval pod veliký strom.

Snad ještě dáš mi šanci,

ale pokud ne,

slzy mne proklejí na cestě do nekonečna.

Mocná stráž

Smrt mne přitahuje tak mocně,

jako rozevřená dlaň jara.

V touze ztrácí se prostor a čas

a jasné barvy ztrácí lesk

ve stínu, který živí a zabíjí.

V poli stojí kříž,

jenž puká větrem a dešti,

ale pevně vkořeněn v hněď hlíny,

stráží prostor mezi nebem a zemí.

Křídla andělů

V zemi tvé leží tíha života

a víra pozvedá každou šlépěj v nočním čase.

V krvi přesvědčení se koupou

nahé paže bezpráví

a běloba svítí do končin vzdálených.

Šílím sám v sobě,

v samotě, smrti,

ale věřím, že z půdy tvé vyraší nová,

krásná ratolest -

květ odpuštění a lásky.

Tehdy vzlétneme na křídlech,

která si neumíme dát,

křídla, jež nás učiní podobnými andělům.

                                                                            (Martin M. Čapka, Ze sbírky Křídla andělů, 2007)