Myšlenka z kázání o Velkém pátku – Památka umučení a smrti Páně

Myšlenka z kázání o Velkém pátku - Památka umučení a smrti Páně

(Jan 18, 1-19,42)

Dnes nám stojí před očima kříž, vztyčený mezi nebem a zemí. Už v listech Pavlových čteme, že kříž byl pro mnohé pohoršením a dnes tomu není jinak. Je třeba říci, že si křesťanská víra nelibuje chorobně v obrazech bolesti a nezbožňuje utrpení jako takové. Jestliže na Velký pátek uctíváme kříž, ctíme toho, který se nezalekl bolesti ani smrti. Šel tímto světem cestou pravdy a to důsledně až do konce. Šel proti zlu a na této cestě nikdy neodpovídal zlem. Kristus věděl, že tato cesta nevede k žádnému světskému triumfu, ale věděl, že je to cesta oběti, a to oběti vlastního života.

A tuto oběť přinesl vědomě a dobrovolně.

Nejstarší obraz ukřižovaného, který se dá datovat, je v kodexu syrského mnicha Rabuly, dnes ve Florencii a pochází z roku 586. Jde o typ ukřižovaného, který převládá až do raného středověku na Východě i Západě. Něco je na něm zvláštního. Jeho oči jsou otevřené a tělo nebudí dojem mrtvého. I na východních ikonách má Kristus široce otevřené oči, které se nedívají už na nic blízkého, ale jsou upřeny do nekonečna, do Božího světa. Dívá se dokonaleji než před tím, žije v Bohu a s ním kraluje na věky.

Drazí přátelé, přeji Vám i sobě, abychom dnes i po celý náš život při pohledu na Kristův kříž dokázali dohlédnout dál, až tam, kde je pramen víry, lásky a naděje. Tam, kde začíná život. Amen.

Má naděje se opírá o tři věci:

o lásku s níž nás Bůh adoptoval za své děti,

o pravdivost Jeho příslibů

a o Jeho moc, se kterou své přísliby plní.

                                                                                                      (sv. Bernard)