Myšlenka z nedělního kázání o 1. neděli adventní

25.11.2021

Myšlenka z nedělního kázání o 1. neděli adventní

(Jer 33, 14-16; Žl 25; 1 Sol 3, 12-4,2; Lk 21, 25-36)

Drazí přátelé, dnešní nedělí se line myšlenka budoucnosti. Jeremiáš slibuje příchod toho, který je potomkem Davidovým a přinese pokoj a spásu. Obraz putujícího lidu Izraele rezonuje v dějinách jako nekonečná řeka. Izraelité opouštějí Egypt, aby nalezli zem zaslíbenou. Zase ta budoucnost.

Také my často mluvíme o budoucnosti. Ne ze zvědavosti, ale z obavy o nás a naše děti. Chtěli bychom, aby naše budoucnost byla lepší, než je naše současnost. Snad právě proto se ujal název křesťanů jako putujícího lidu. Církev Kristova nemá být jako nějaká konzerva nebo pevnost, kde se izolují křesťané. Ale má být součástí tohoto světa. My nemáme budovat "království Boží" na zemi, které by vládlo všem, ale máme být těmi, kteří pomáhají přetvářet tento svět k lepšímu. Chtít budovat Boží království zde na zemi mocí a silou vždy ztroskotalo a bylo neúspěšné.

Vzpomeňme na Izraelity, kteří se snažili vytvořit oddělenou skupinu a svůj svět izolovat od okolního světa a zůstali menšinou a byli drceni okolím. Tam z členů hrdého svébytného národa zbyla bezmocná menšina a diaspora. A to je i situace křesťanů v dnešním světě. Chtěli jsme v minulosti uchvátit celý svět často mečem a ohněm a nezůstalo nám téměř nic. Izraelité se rozhodovali mezi dvěma postoji, o kterých dnes diskutujeme i my křesťané. Jedni říkali, aby se uprostřed nevěřícího světa co nejvíc semkli, izolovali a co nejméně se stýkali s okolím. Druhou radu dával prorok Jeremiáš: "Nestavějte si domy, založte zahrady, žeňte se a ploďte syny a dcery. Pečujte o blaho města, do kterého jste byli odvlečeni. Jeho blahobyt bude váš blahobyt." Jeremiáš radí neizolovat se, chovat se přátelsky, spolupracovat a pomáhat při všem dobrém. A hlavně důvěřovat v Boha. Izraelité přijali tuto radu, přežili v zajetí a v třetí generaci se vrátili do Jeruzaléma. Izraelité se mnoho naučili, i když byli menšinou uprostřed nevěřící většiny. Za prvé se naučili víc mlčet a víc naslouchat. Nechtít Bohu radit a více naslouchat Božímu hlasu. Za druhé se naučili, že lze svou víru žít bez kostelů - chrámů. Z toho vznikla bohoslužba v synagoze a z té naše křesťanská bohoslužba v době prvních staletí. Za třetí Izraelité poznali, že Bůh je jiný, než si ho představovali. Že je větší, moudřejší a odpouštějící. A čtvrtá největší zkušenost byla ta, že je možno žít jako věřící uprostřed nevěřícího světa.

Myslím, že všechny tyto objevné zkušenosti Izraelitů, které získali v exilu, jsou shodné s novým objevením církve ve dvacátém a jedenadvacátém století. Musíme se jako křesťané naučit naslouchat slovu Božímu. Oprostit se od zbytečných komplikovaností a obřadnictví a více svědčit o Bohu svým životem než symboly a slovy. A hlavně si také uvědomit, že jsme menšina v tomto světě. Světě lhostejném, ale jedině my mu můžeme dát s pomocí Boží nový rozměr a novou naději. Nechtějme diktovat Bohu, co má dělat. Nechtějme diktovat Bohu, jak má vstupovat do tohoto světa. Prosme Boha, aby nás naučil žít naše křesťanství uprostřed lhostejného světa. Aby nám dal sílu dívat se do budoucnosti beze strachu a aby nám dal sílu připravovat tento svět na jeho velký příchod.

Přeji nám všem požehnaný Advent. Amen.