Myšlenka z nedělního kázání o 17. neděli v mezidobí

Vzpomínka na sestru Boženku při zádušní mši sv.

(Jan 11,17-27)

Dny, které jsme prožili a události z našeho nejbližšího okolí, kdy opustila tento svět a nás naše sestra v Kristu Boženka, nám staví před oči skutečnost, o které neradi slyšíme. Je to smrt, kterou si uvědomíme, když nás oddělí od blízkých lidí vysoká a chladná zeď. Avšak přes oddělení zůstávají naděje, víra a láska, které tvoří cestu, která spojuje. Nad nimi žádnou moc smrt nemá. Když přejde čas a všechna bolest přebolí a i mnohé vzpomínky vyblednou, tato cesta nezaroste ani se nezavře a ani smrt se nám nemůže postavit do cesty. Zůstáváme ve společenství víry, kterou jsme společně s naší sestrou ve společenství křesťanů vyznávali.

Většinou by člověk v takové chvíli nejraději mlčel a neřekl ani jediné slovo, neboť, kdo z nás zná druhého člověka, aby o něm mohl promluvit. Dovolte mi však jeden příběh ze života známého světce Františka z Assisi.

Když jednou svatý František odcházel z kláštera, potkal jednoho svého bratra a při setkání ho vyzval: Bratře, pojď se mnou kázat." On šel, prošli spolu celé město, tiše se modlili za všechny, kdo pracovali v domech i na polích. Usmívali se na děti, pomohli nejchudším, prohodili pár slov se stařenkami, pomohli nějaké ženě s těžkým vědrem vody. Když se vraceli domů, bratr se sv. Františka zeptal: "A co naše kázání?" Vždyť už jsme přece kázali, odpověděl František.

Máš-li plné srdce voňavého vřesu, nemusíš to nikomu říkat, všichni to poznají.

Paní Boženko, díky za Vaše srdce plné voňavého vřesu, díky za to, že jsme mohli být s Vámi a Vy jste byla s námi. Věříme, že Ten, který nás ujistil, že z jeho ruky nevypadne nikdo, nám dopřeje, abychom i nadále společně přebývali v Jeho Srdci a v Jeho dlani, které neznají čas ani prostor. Amen.