Myšlenka z nedělního kázání o 19. neděli v mezidobí

Myšlenka z nedělního kázání o 19. neděli v mezidobí

(Žid 11, 1-2.8-19, Lk 12, 32-48)

Dnes stojí v popředí všech nedělních textů víra. Víra v obecném chápání znamená svobodné přijetí výroků určité osoby, kterou považujeme za hodnověrnou. Pokud postupujeme hlouběji, je víra vztah. Myslím, že bychom se od tohoto mohli dnes odrazit.

Svatý apoštol Pavel dnes v listu Židům říká: "Víra je obsahem toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme."

Dobře, tato slova nás mohou vznést k výšinám, ale pojďme trošku do nižší úrovně, kde vše začíná i končí - lidský život.

Od dětství věříme, třeba otci, který nás chytí do náručí, když jsme skočili ze stromu. Věříme, že nás v pořádku odveze na místo určení řidič autobusu. Věříme, že nás nezklame vystoupení umělců na koncertu. To vše si však můžeme později ohmatat a zhodnotit. Věříme vlastně na každém kroku svého života.

Velmi často se setkáváme s věřícími, kteří vám zdůvodní svou víru přenosem z generace na generaci. "Věřím, protože věřil můj děda, moje matka, můj otec. Chodil jsem do náboženství. Byl jsem tak vychován." Když se nad tím zamyslíme, byl to jen přenos tradice.

Víra je v základu vztah - já a ty. Bůh a já. To se nedá předat tradicí, to se nedá předat studiem katechismů a teologických pouček. Víru - vztah člověk nalezne paradoxně v každodenním a všedním životě. Možná mají lepší start ve víře lidé, kteří intuitivně věří v něco, co se časem stane konkrétnějším. Důležité ale je v tomto startu vnímání "něčeho či někoho", kdo je větší než já a je součástí mého života.

Slyšeli jsme, že víra je dar. Dar je jedinečný, nedá se tedy předat, naučit nebo vyčíst z moudrých knih. Jak jsme již zmínili, víra je vztah. Kdo z nás nezažil v našem životě dotyk někoho, kterého jsme si neuměli pojmenovat? Dotyk, který nás uzdravil, vedl nebo nám dal světlo v našich temnotách. To je právě to pozvání Boha ke vztahu já a Ty. Pozvání k pravé víře, kdy někomu budeme věřit. Budeme mu věřit, že nás nezradí a bude vždy s námi.

Víra začíná tam, kde poznáme, že nejsme sami. Když budeme skutečně věřícími - lidmi víry, tak naši víru bude živit dotyk Boha a naše dlaně se budou dotýkat ostatních - víra bez rukou (skutků) je mrtvá.

Když si budeme více všímat dotyků Boží ruky v našich životech, budeme možná méně závislí na slovech psaných nebo řečených. A hlavně, nepopírejme svůj vztah k Bohu - víru svými skutky.       Amen.

                                 Uvěřit Bohu znamená také nedůvěřovat tolik sobě, a to je pro nás často kamenem úrazu.

                                                                                                                                                   Benedikt XVI., římský biskup