Myšlenka z nedělního kázání o 3. neděli velikonoční

23.04.2020

Myšlenka z nedělního kázání o 3. neděli velikonoční

(Lk 24, 13-35)

V dnešním evangeliu dva Ježíšovi učedníci odcházejí z místa, kde prožili zklamání a nenaplnění svých nadějí. Rozmlouvají spolu a náhle se k nim připojí cizí člověk. Vyprávějí mu o utrpení a smrti Ježíše Krista a o nějakém "možná." Jejich oči však zůstávají slepé. Ježíše nevidí. Když došli k vesnici zvané Emauzy, kam měli namířeno, tak naléhali, aby zůstal s nimi. On na čas zůstal a oni ho poznali. "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?"

Tito dva učedníci jsou nám lidem možná bližší, než si vůbec uvědomujeme. Jejich krátká cesta s Ježíšem je dokonalý obraz naší životní cesty, která je často i dlouhá.

Všechno v přírodě se probouzí a naše kroky často vedou do rozkvetlé přírody. To je čas, kdy můžeme nejen vnímat krásu stvoření, ale novým způsobem začít mluvit se Stvořitelem. V modlitbě (rozhovoru) můžeme otevřít novou "jarní" dimenzi vůči Tomu, s nímž hovoříme. Začneme se modlit tak, že si uvědomíme, že smysl modlitby není v chrlení slov, ale ve vzájemném naslouchání. Že si uvědomíme, že Bůh je, že nás slyší a mluví k nám. Přeji nám všem, abychom Jej na naší cestě životem neminuli a nemíjeli.

Svatá Terezie z Avily říká:

"Všechny potíže při modlitbě plynou z jediné příčiny: že se člověk modlí, jako by tu Bůh nebyl."