Myšlenka z nedělního kázání o 3. neděli velikonoční

Myšlenka z nedělního kázání o 3. neděli velikonoční

(Sk 9,1-20; Žl 30; Zj 5,11-14; Jan 21, 1-19)

Apoštolům v této době nic nevycházelo. Místo křesel u Božího trůnu zažili Golgotu, útěk z Jeruzaléma a žádnou další perspektivu.

Podívejme se však dnes na dva z apoštolů. Petra a Jana. Petr to byl ten učedník Kristův, který s širokými rameny přesvědčoval Ježíše, že Ho nikdy nezradí. Třikrát jej zapřel a byl rád, že se může zpětně vrátit ke svému původnímu povolání rybáře. A pak zde byl Jan, který je velmi nenápadným avšak důležitým učedníkem. Téměř ho v líčení o smrti Páně nevnímáme. Je v pozadí, ale bytostně přítomen. Nemá "šířku ramen Petra", ale poznává srdcem. To je ten učedník, kterého Ježíš miloval. On stojí u kříže s Ježíšovou matkou, on poznává Pána na břehu Tiberiadského moře, jak čteme v dnešním evangeliu.

Každý z obou učedníků měl svou povahu, úlohu i dary od Boha. Byli však pospolu. A nyní si položme otázku: Proč se vytratila z našich společenství ta krásná různost? Proč nejsme těmi kvetoucími zahradami na Kristově poli?

Otázka je složitá, ale odpověď prostá. Pokropili jsme různost, kterou Kristus tak úžasně použil k proměně lidí i světa, církevními roundupy - postřiky k vyhubení nežádoucích rostlin. Různost a různé dary ke službě Kristu přestaly být žádoucí. Žádá se uniformita, a kdo vybočí, je zahuben církevními předpisy a převálcován paragrafy. Jak by asi dnes obstáli apoštolové Petr a Jan?

Drazí přátelé, naše společenství Kristovy církve by mělo být rozkvetlými zahradami. Rozkvetlými zahradami plnými lidí, kteří mají různé schopnosti a dary. Které však umí a mohou použít k rozkvětu Božího království už zde na zemi.

A také si uvědomme: Byli spolu. Jak spolu jsme my křesťané?

Nenechávejme zahálet své dary, schopnosti a povahy. Nenechávejme zahálet své síly. A hlavně buďme spolu. Jako krásně rozkvetlá louka, která dá tomuto světu víru, naději a lásku. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému. Amen.

                                                                                                           Láska má dvě paže. Jednou objímá bližního, druhou Boha.

                                                                                                                                                                                                (sv. Bernard)