Myšlenka z nedělního kázání o 32. neděli v mezidobí

06.11.2020

Myšlenka z nedělního kázání o 32. neděli v mezidobí

(Mdr 6,12-16, Žl 63, 1 Sol 4, 13-18, Mt 25, 1-13)

Drazí přátelé, dnes se evangeliem prolíná slovo moudrost. Co je to vlastně ta moudrost? Lidově řečeno moudrost znamená dívat se dál, než na špičku svého nosu. Moudrost je umění předvídat. Moudrost života se skládá jako mozaika.

Každý z nás si tu mozaiku života skládá z různých pestrých nebo šedivých chvil. Ne všechna místa tohoto obrazu jsou dokonalá, ale důležité je nepřestat ten mozaikový obraz skládat. Každý den a každou chvíli. Zkusme si dnes ten den rozdělit na takové tři nosné body, které spolu úzce souvisí a možná nás naučí žít lépe.

První, co nás ráno čeká je probuzení. R. Quardini říká: "Na první chvíli tvého dne moc záleží." Ano záleží, protože pokud již nyní nemám chuť žít nový den, tak nemám chuť žít celý svůj život. Začátek nového dne je jako nový začátek života. Mohu jej prožít plodně nebo jej mohu pohřbít. Proto se nenechme pasivně vláčet dnem od rána, ale mějme jej pevně v rukou. Spolu s Tím, který nás stvořil. O sílu prožít den plodně poprosme ráno našeho Pána. On jediný dá sílu, milost a požehnání. Dá sílu jej prožít s využitím všech dobrých možností, jak vložit do mozaiky svého života krásný barevný kámen a zároveň zvládnout těžkosti, které přirozeně přicházejí.

Během dne nás čekají situace, kdy musíme rozlišovat, co je podstatné. To rozlišování na nepodstatné a podstatné je velmi důležité. Bez tohoto rozlišování bychom se zařadili do proudu lidí, kteří neustále mají vysoké tempo, ale nejsou schopni něco zvládnout. Nejsou schopni dohonit jediný den. Samozřejmě i my toho máme za ten den dost, ale s rozlišováním jsme schopni žít plnohodnotný život a ne jen živořit. Rozlišujme tedy, co je důležité a co je důležitější. A hlavně si nenechme vzít alespoň chvíli pro malou radost v každém dni.

Pokud začínáme ráno modlitbou, tak si buďme jisti, že po celý den nejsme sami. Kristus je naším průvodcem, naším pomocníkem a naší oporou. Nejsme osamělí. Kristus stojí u našich dveří a klepe, jen mu musíme otevřít. Kristus je s námi v práci, jen mu musíme dát prostor pro pomoc. Kristus je s námi v našich nejistotách, jen se musíme podívat, kam ukazuje jeho ruka.

Kristus k nám stále přichází a vždy nás najde, obzvláště když mu lampou bdělosti svého života vycházíme vstříc. Amen.

                                         Co máme dělat dřív? Stačilo by, kdybychom se modlili - a mnoho by udělal Bůh.

                                                                                                                                      (Pavel Kosorin)