Myšlenka z nedělního kázání o 32. neděli v mezidobí
Myšlenka z nedělního kázání o 32. neděli v mezidobí
(1 Král 17, 10-16; Žl 146; Žid 9, 24-28; Mk 12, 38-44)
Drazí přátelé, dnešními nedělními texty se jako červená nit táhne otázka špatné a správné zbožnosti. Jak vlastně i člověk věřící může být odstrašujícím příkladem anebo naopak obrazem milujícího Boha.
Myslím, že i dnes stejně jako v minulosti, existuje předstíraná zbožnost. Zbožná přetvářka farizeů, která je stará jako samo lidstvo. Falešná zbožnost lidí, kteří náboženství zneužívají ke svým cílům, svému zbohatnutí a uspokojení svých tužeb. Těmto lidem není nic svaté, ale dokonale předstírají lásku k Bohu.
Myslím, že i dnes existuje také pravá zbožnost. Možná bychom ji mohli dnes nazvat zbožností dvou vdov: vdovy ze Sarepty a vdovy od chrámové pokladnice. Obě věří, že Bůh neopustí toho, kdo dává v lásce. A místo slov vyjadřují svou víru skutky.
Drazí přátelé, i my jsme často postaveni před volbu, jak náš život z víry bude vypadat. Zda raději konáme dlouhé modlitby a nemineme jakoukoli pobožnost, ale pomoci bližnímu považujeme za nadbytečné. Nebo raději prožijeme svou víru jako prodloužené ruce milujícího a pomáhajícího Boha.
Prosme dnes, aby v naší víře a životech bylo stále více ducha těch dvou vdov z dnešních textů. Abychom dokázali spoléhat na Boha a věřit, že z dobrých skutků člověk nechudne, ale bohatne. Abychom naši víru žili více rukama než slovy.
Pomodleme se dnes na závěr společně modlitbu svatého Františka z Assisi a prosme Boha o sílu, abychom ji uměli žít ve svých životech.
Pane,
udělej ze mě nástroj svého pokoje,
abych přinášel lásku, kde je nenávist,
odpuštění, kde je urážka,
jednotu, kde je nesvornost,
víru, kde je pochybnost,
pravdu, kde je blud,
naději, kde je zoufalství,
radost, kde je smutek,
světlo, kde vládne tma.
Pomoz mi, abych netoužil po útěše, ale těšil,
po porozumění, ale rozuměl,
po lásce, ale miloval.
Vždyť, kdo dává, ten dostane,
kdo odpouští, tomu se odpustí,
kdo
umírá, vstane k životu. Amen.