Prosba o naději

Naděje

Touha jara rozráží oblaka,

jež stále zastírají slunce.

Touha jara rozechvívá srdce lidí,

avšak stín zastírá východ slunce.

Stojím sám v tomto bezčasí,

toužím rozhrnout tu oponu stínu,

ale stín je naší součástí.

Stín jakoby vládl a svět se proměnil v mezidobí před koncem.

Konec nepřichází a člověk žije jen v polostínu.

Flóra, Áres, ti nám nepřejí

a láskyplný svit slunce nepřichází.

Bojím se,

že nevyjdeš,

bojím se,

že západ tvého světla bude věčný.

Doufám však...

Nevím

Už nevím, kdy je den a kdy je noc.

Tápu v životě

a bezčasí obsadilo vše, co je přítomné.

Zdál se mi sen

a klečel jsem v prázdném chrámu.

Jako vždy se mne zmocnila touha utíkat pryč.

Nebýt tady.

Nebýt tady v tomto prostoru a čase,

který není určen pro mne.

Pane, můj Bože,

proč mám být zde?

Proč jsi mi dal údělem samotu?

Samotu tak tíživou, že ji nemohu unést.

Samotu, jež mne dusí a sráží na kolena.

Rozerván a ztrýzněn se plazím k Tobě.

Pomoz!

Nevím však, zda mne slyšíš.

Znamení

Mám dávat naději,

ale žádnou nemám.

Mám být silný,

ale žádnou sílu nemám.

Mám dávat radost,

ale neraduji se.

Mám předávat víru,

ale nevím, zda věřím.

Loď se potápí, lidi křičí o pomoc

a já stojím v pusté chrámové lodi.

Chci utonout s nimi.

Už nemám sílu nás všechny dostat na břeh.

Avšak už ani já tam nechci.

Bože,

dej nám alespoň znamení, že jsi!

Znamení v jarním květu jara.

Prosba o znamení

Vím, že na nás myslíš,

ale pouhá myšlenka nestačí.

Vím, že nás miluješ,

ale pouhá myšlenka nestačí.

Vím, že Tvůj Syn zemřel za nás,

ale pouhá myšlenka nestačí.

Vím, že hříšníky měníš ve světce,

ale pouhá myšlenka nestačí.

Vím, že jsi,

ale pouhá myšlenka nestačí.

Vím, že nás zachráníš,

ale pouhá myšlenka nestačí.

Vím, že svět patří Tobě,

ale pouhá myšlenka nestačí.

Prosím, dej znamení,

jakkoli,

aby i myšlenka dala smysl životu,

životu nás všech. 

                                                                 (Ze sbírky Prosba o naději, Martin M. Čapka, 2021)