Odemykání jara

28.02.2020



Skála v Mostištích

Hrdá a vztyčená s vrcholem víry,

kdy štít síly chrání ducha

a kmeny stromů jen stěží

zvítězí nad poryvy větru.

Tisíce let a stovky dnů

dělí nás od počátků tvé slávy

a znovu noří nás minulost

do proudu slzí svých,

abychom nikdy nezapomněli,

že každá zem,

jíž se dotýkají naše kroky,

je hrobem našich předků.

Hrdá a vztyčená s vrcholem víry,

avšak štít síly již nechrání ducha.

Síla jara

Jen zpěv vůně ženy

a sténání půdy pod kopyty oří milování,

zem shodí ze sebe šat

a bere na sebe bělobu nahoty.

Pole šumí a zlato klasů

vkládá své semeno do nitra ženy.

Rty voní jako červeň zapadajícího slunce

a síla zplození zničí sílu zim,

vítězí jaro, nahé krásné a bělostné.

Splav na Oslavě

Jak zvláštní je harmonie proudu řek

a tichá jejich minulost u kořenů stromů,

jenž jako svědkové staletí

střeží nedotknutelnost plynoucího času.

Těla stromů se mění ve staletích

a odraz v zrcadle řek zůstává nehybný,

tichý, vroucí.

Je milujícím náručím k přicházejícím

rozmarům ročních období,

aby vyzpívaly tu zvláštní píseň,

kterou zná jen plynoucí řeka a svět,

jenž v závislosti na ní čeká na úsvit.

Odemykání jara

Anděl na svých perutích slunce

drtí poslední krystaly zimy

a ticho zrození

rozeznívá bolest umírání a zrodu.

Klíčem zlatavým

otevřou se láskyplná srdce sněženek

a běloba odráží první paprsky svitu slunce.

Zlatavá záře nutnosti zrodit se

a víra v novou píseň,

ta ztiší zpěv ptáků nesčetných,

vůle žít je silnou hvězdou večerní.

Tam doma...

Kam až kroky mé zanesly mne

a vítr času burácel

a ničil stopy minulé,

tam vždy nalézal jsem domov.

Jakási podobnost je mezi životem a smrtí,

jakási podobnost je mezi vírou a nadějí.

Na kostelní věži odbíjí dvanáctá hodina

a polední slunce předává své zlato

klasům na polích,

avšak každý jej přijímá v míře

jemu určené,

mírou domova,

zrodu a kroků života.

Krajina dětství za deště

Tam v kalužinách stojí zrcadla,

do nichž jen prsty oblaků sem tam udeří

a spojí se navždy.

Vůně vody nebes pronikne každý kout

a zraky rosniček spojí se

v dobrém věštění deště.

Čas byl tak pomalý

a sám posedával kol cest,

na nichž jsou naše stopy.

Jen vítr odvál kolikrát ten prach

z hodin na věži

a déšť omyl ty neúprosné dřevce

rytíře času.

Dnes se vše tak rozplývá

a každá chvíle zmizí, jakoby vůbec nebyla.

My spoutaní se necháme unášet dál,

dál tam, kam musíme.

Slunečné nedělní odpoledne

Právě snad ten tok ticha

dává vzejít vzpomínkám,

ticho krouží kol nás

a mysl noří se do tisíců jisker,

které už nikdo neposkládá

do těch zvláštních ohňů přítomnosti.

Právě snad ten tok slunce

dává vzejít vzpomínkám,

ticho probudí v nás

tu zvláštní strunu,

jež rozezní se zas

a nové stává se v jejím hlasu

starým a známým.

                                                                                                       (Ze sbírky Odemykání jara, Martin M. Čapka, 2003)