Odemykání jara

25.04.2020


Umírání v samotě

Jsou tak jemné, ty doteky umírání,

a zároveň žhnou jako oheň,

jenž roztaví duši

na hřích i ctnost.

Měsíční Requiem zní k umírání hvězd

a ony tiše usínají,

by už nikdy nezářily světu.

Člověk umírá v nitru

a bolest odkrajuje jeho srdce

v tichém zmaru soužení.

Ticho vládne a samota zabíjí.

Nebojím se smrti,

neboť v naději proplyne,

avšak bojím se samoty,

v níž pomalu umírám

obklopen lidmi a hvězdami,

které nesou stejný úděl.

Bolest samoty

Mezi lidmi, a přec tak sám,

sám v nočním tichu

i švitoření dne a slunce,

sám v dítěti, mladosti i stáří,

sám třímající novou naději,

sám v jejím umírání,

sám v touhách,

jež hynou,

sám tam,

kde jsem započal tuto pouť

a kam doputuji, snad...

Víno

Zlatá to studnice plodů země

a tichá studánka smutku i radosti,

v ní odrazí se pravda,

avšak i zklamání a stesk.

V člověku vyvolá divou touhu žít,

avšak i smutek hluboký

někdy touží po záhubě.

Sladké je víno ze rtů ženy

a chutná po ňadrech odhalených,

sladké je víno po záři slunce

a vnoří mysl do klína útěchy.

Zlatá to studnice pokladů země

a tichá studánka smutku i radosti,

v ní odrazí se pravda,

avšak i zklamání a stesk.

Děti v autobuse

Děti jsou jako minulost,

plné křiku, ticha, válek i usmíření.

Jsou naše budoucnost,

avšak zároveň konec naší generace.

Jedny mají rozzářenou tvář

a jiné pláčou nad utrpením,

jež je přesahuje,

avšak všechny mají společnou touhu

po dalších dnech her a smíchu.

Žádné si však neuvědomí,

že každé nové svítání

přináší hřeb do rukou jejich života.

Zklamání

Zklamání je jako propast bezedná,

do níž hodíš kámen důvěry

a svatá záře kol dlaní sepjatých

se promění v rudou krev.

Bolest dotýká se hvězd

a ticho otevírá slunci cestu,

staré pomíjí

a nové se rodí pro poznání beznaděje.

Důvěra je jako zlato

a člověk oheň tavící,

jen vůle zvítězit se hodí

pro zrůdné falše smrti,

jež sahá po čistém květu.

Šeptáno dětským srdcem

Tak čistá, voňavá a průzračná

jsou dětská srdce

a oči jejich nespatří tu zlobu,

jež proniká k nám z cizích atmosfér.

Dětská srdce ta mají moc čarovnou,

že prozáří i drsné tváře

a rozpláčí i oči,

které nikdy neplakaly.

Když dlaně spojí se s dlaněmi

a tep srdce je jedinou hudbou

ve vesmíru žití,

tehdy ozve se šepot dětských srdcí,

šepot plný naděje,

že nikdy nepozná tu zlobu,

jež vkrádá se k nám.

Jen touží, touží po vůni Stvořitele...

Smutek soumraku

Bojím se procitnout,

abych nenalezl soumrak,

avšak on jest má naděje,

která může zemřít.

Radost je tak pomíjivá,

jako je pomíjivá touha plodit,

žít a milovat.

Zemři, zemři sám v sobě,

zemři ve svých dětech,

křičí na mne soumrak večerní,

a já vím, že má pravdu,

vždyť on sám zná bolest

skonu i umírání.

                                                                                                (Martin M. Čapka, Odemykání jara, 2003)