Pár veršů jaru

Jaro v mém rodném kraji

Kéž v drahách letu skřivanů

dá se čas vrátit zpět

a znovu objevit ty stopy našich snů.

V čase jara zahalí se pole za naší chalupou

závojem zeleně

a dráhy motýlů směřují od jihu k západu.

Nevím, kam se poděly ty květy luk,

které nás vábily do svých objetí,

zůstal jen tichý příkop minulosti.

Šat polí a luk v našich očích krásný

a plný nepřeberných tajemství,

nyní zdá se nám potrhaný a plný děr,

však i přesto v něm nalézáme něco ze sebe,

ze svých snů a cest fantazie.

Naše společné jaro

To jaro zahalilo nás tenkrát

do svých křídel záře a zeleně,

a my mysleli,

že se nás v polibcích dotýká nekonečnost,

avšak nekonečnost teprve přijde.

Jak spoutala nás vůně jara,

že už mysleli jsme,

nemožno jít dál,

avšak zapomněli jsme na skřivany

stoupající vzhůru.

Jak zvláštní jsou ty chvíle v živé radosti jara,

aby dny dospěly k důstojné strnulosti léta,

a my spolu vzlétněme

na křídlech jara a milování.

Hrob mého otce

Jak zvláštní je strnulost,

jež zachvátí srdce člověka u hrobu svého otce.

Jen z hvězdných výšin přiblíží

svou ruku k pohlazení dítěte.

Každý jeden květ tvoří pomník lásce,

která kvetla v srdci otcově,

a nyní tvoří spojnice se světy vzdálenými,

avšak blízkými v přítomnosti hvězd.

Zvláštní jsou ty katedrály času

v přístavech bez konce,

a jen tiše zní ty ozvěny kroků

v rodné krajině vyšlapaných.

Den v dešti

Den jakoby plakal nad smrtí

každého okvětního lístku květu jara,

avšak svou jedinečnost získává jen ve smrti.

Den, který rodí k životu

bubláním svých dotyků dlaní ve větru,

zmítá korunami stromů

v nábožném soustředění k nebi

a vítá novou tvář země.

Zvláštní síla života,

která staví vysoké věže katedrál deště

a s novou silou se zvedají vzhůru ruce květů,

trav a stromů.

Zní jen tiché Requiem slunci,

avšak kdo zvítězí?

Melancholie deštivého večera

Snad čekal jsem pohlazení večera,

snad vůni ženy,

snad výšku hvězdného nebe,

avšak jen touha zbyla,

ale i ta mizí.

Zvláštní stav mezi prostorem a časem

v kosmické výši,

a zároveň pod tíhou těla.

Stav v bolestné bouři smyslů,

které jsou zákonitě ochromeny tíhou dne

a přichází chvíle pro melancholii,

chvíle pro smrt tužeb,

chvíle samoty,

bez bolesti,

ale sám.

Kraj za deště

Kraj,

jakoby na sebe vzal smutek vdov

a vítr, ten tichý kníže pohybu,

dává korunám stromů směr a touhu,

jen melancholie spoutává večer dnešního dne.

Snad jen bolest je dnes vítaným hostem

a spojí své tělo s mým,

abychom jeden v druhém nalezli samotu.

Z bouře pozvedne se ruka obra

a píseň letního večera zní časem,

aby jediná touha zůstala.

Spojeni navždy

Kolikrát jsme vyšli

a vrátili se zpět,

abychom objevili svět,

svět souhvězdí lásky.

Kolikrát znovu pole rodila

ty klasy zlaté krásy,

abychom spolu došli spásy,

spásy srdcí znavených.

Kolikrát tíha údy drtila

a krev prýštila z ran,

abychom spolu došli tam,

odkud půjdeme jen spolu.

Slzy srdce

Pláčou koruny stromů,

pláčou květy,

pláče střecha kostela,

pláče okap,

pláče jemné peří ptáků,

pláče obloha,

pláče večer,

a pláče mé srdce,

neboť nemá Tebe.

Kraj Jakuba Demla

V kraji prozářeném sluncem

jen ticho podzimu zpívá

a slunce ozáří ty mozaiky lidských světů.

V kraji hledání smyslu pouti oblaků

jen svět se světem míjí se

a noc pokryje pláštěm poslední útočiště.

V kraji křížů v polích

kamenný Kristus trpí

a slunce pokryje svou dráhu

posledním svitem něhy.

Závětří naděje

Snad existují ta závětří,

která hledám,

kde loď nedá zahynout trosečníkům

a strom zastíní ty ruce sluncem spálené.

Snad existují ty hvězdy,

které září,

kde stín nepadne

a nekonečnost se pne z hvězdy na hvězdu.

Snad existují ty světy,

které hledám,

kde ticho překřičí nesmyslný hluk

a samota odejde do pouští vzdálených.

Nalezení domova

Ztratil jsem domov,

a domov ztratil sebe,

snad jednou pozná otcův hrob

ten květ svatební

a matka znovu nazve mne synem.

Ztratil jsem domov,

a domov ztratil mne,

snad jednou rozpozná má matka

ty šlépěje v polích

a otec vymaní se smrti.

Ztratil jsem domov,

a domov nalezne mne,

avšak nyní je již mým domovem

život s Tebou.

Deštný den

Jak tichá harmonie zachvátí každý list

a ticho zná jen část těch chvil,

jen z knihy věčné dá se číst,

co člověk snil i žil.

Jak zrádná nekonečnost prostoupí a padne

a řeky vzhlédnou k oblakům,

ožije ten, který roky chřadne,

však život otevřel svůj dům.

                                                                                          (Martin M. Čapka, ze sbírky Naděje, 2001)