Requiem

06.02.2021

Věnováno těm, kteří v době nedávné odešli z tohoto světa.

(L. van Beethoven, symphony no.7, Allegretto)

Jen tichost v barevných šatech podzimu

a v aleji pustá prázdnota,

která se nedá zahnat útěkem.

Vidím jen mrtvé,

kteří přicházejí

a nepoznáni mne berou do náručí.

Otče, přišel jsi i ty,

a přes slzy již nevidím,

vím jen,

že křídla smutku zanesou mně tam,

odkud spatřím krajinu jara.

Chvíle kvetoucích lip v aleji života,

láska,

v níž poznal jsem touhu a smrt sebe,

radost z vytrženého srdce,

jež jsem mohl darovat.

Každodenní boj s prázdnotou,

která proudí z očí upřených k nebi.

Zastav se na chvíli, mé srdce,

ty poutníče beze stop.

Kam proudíš, lesní řeko,

zpomalená každým žlutým psaním podzimu?

A na svých ňadrech vln a jiskření

chováš nesmazatelnost času.

Snad radost ze setkání pronikne každý atom života a smrti.

Však setkání je možné jen ve smrti,

a jen v ní lze objevit ztracenou touhu,

tragédii lidského života,

strádání a bolesti.

Snad přijde ještě čas,

kdy objevíme naději v aleji podzimu.

(W. A. Mozart, Requiem in D minor, Introitus: Requiem aeternam)

V nekonečných cestách života

dojde člověk až tam,

kde musí zabušit na bránu,

za níž je nový svět,

svět,

který nezná nikdo,

než Otec

a ti,

kteří jsou Otcovi.

Uklidni se duše má,

vždyť v kráse touhy spatřuji krev

svých bolestí a životní touhy,

jež lze ukojit jen v tichosti věčné.

Píseň věčnosti,

která je spletena z veršů,

vstupních kamenů hradeb a zdí,

jež dělí jednotlivé dny a noci

na snímání z kříže

a odvalení náhrobního kamene

ve dni Vzkříšení.

(W. A. Mozart, Requiem in D minor, Kyrie eleison)

V jediném okamžiku člověk utone

v bolu svého srdce,

v radosti nezměrného srdce Božího.

Přicházím se strachem,

však v hloubi duše jsem přesvědčen,

že láska porazí soud,

neboť jen láska umí vyzpívat

ty verše touhy po smilování,

Kyrie eleison.

V nezměrných hlubinách lidské touhy,

skrývá se nezměrná touha Boží lásky

a v jediném okamžiku člověk utone,

by zrodil se k životu s Tebou,

k životu na vrcholu touhy.

(W. A. Mozart, Requiem in D minor, Sequentia : Dies Irae)

V nezměrných proudech vod našeho lidství

pluje srdce Krista,

však bojím se zastavit,

bych Tě neztratil.

Ve dni,

kdy Boží spravedlnost

pozvedne na váhy slepé bohyně srdce tvé

i mé,

tehdy vyrvu si své oči,

své touhy,

své myšlenky,

dám je Tobě, jediný Pane.

Ta touha po svatosti

je tak neurčitá,

a přesto vše vím,

že Ty jediný

můžeš darovat průzračnost mému pohledu k nebi,

tam,

až kam sahá touha lidského bytí,

touha utonutí,

touha strachu,

nekonečnost našich kroků.

                                                                                         (Ze sbírky Modlitba, 2007, Martin M. Čapka)