Requiem
Věnováno těm, kteří v době nedávné odešli z tohoto světa.
(L. van Beethoven, symphony no.7, Allegretto)
Jen tichost v barevných šatech podzimu
a v aleji pustá prázdnota,
která se nedá zahnat útěkem.
Vidím jen mrtvé,
kteří přicházejí
a nepoznáni mne berou do náručí.
Otče, přišel jsi i ty,
a přes slzy již nevidím,
vím jen,
že křídla smutku zanesou mně tam,
odkud spatřím krajinu jara.
Chvíle kvetoucích lip v aleji života,
láska,
v níž poznal jsem touhu a smrt sebe,
radost z vytrženého srdce,
jež jsem mohl darovat.
Každodenní boj s prázdnotou,
která proudí z očí upřených k nebi.
Zastav se na chvíli, mé srdce,
ty poutníče beze stop.
Kam proudíš, lesní řeko,
zpomalená každým žlutým psaním podzimu?
A na svých ňadrech vln a jiskření
chováš nesmazatelnost času.
Snad radost ze setkání pronikne každý atom života a smrti.
Však setkání je možné jen ve smrti,
a jen v ní lze objevit ztracenou touhu,
tragédii lidského života,
strádání a bolesti.
Snad přijde ještě čas,
kdy objevíme naději v aleji podzimu.
(W. A. Mozart, Requiem in D minor, Introitus: Requiem aeternam)
V nekonečných cestách života
dojde člověk až tam,
kde musí zabušit na bránu,
za níž je nový svět,
svět,
který nezná nikdo,
než Otec
a ti,
kteří jsou Otcovi.
Uklidni se duše má,
vždyť v kráse touhy spatřuji krev
svých bolestí a životní touhy,
jež lze ukojit jen v tichosti věčné.
Píseň věčnosti,
která je spletena z veršů,
vstupních kamenů hradeb a zdí,
jež dělí jednotlivé dny a noci
na snímání z kříže
a odvalení náhrobního kamene
ve dni Vzkříšení.
(W. A. Mozart, Requiem in D minor, Kyrie eleison)
V jediném okamžiku člověk utone
v bolu svého srdce,
v radosti nezměrného srdce Božího.
Přicházím se strachem,
však v hloubi duše jsem přesvědčen,
že láska porazí soud,
neboť jen láska umí vyzpívat
ty verše touhy po smilování,
Kyrie eleison.
V nezměrných hlubinách lidské touhy,
skrývá se nezměrná touha Boží lásky
a v jediném okamžiku člověk utone,
by zrodil se k životu s Tebou,
k životu na vrcholu touhy.
(W. A. Mozart, Requiem in D minor, Sequentia : Dies Irae)
V nezměrných proudech vod našeho lidství
pluje srdce Krista,
však bojím se zastavit,
bych Tě neztratil.
Ve dni,
kdy Boží spravedlnost
pozvedne na váhy slepé bohyně srdce tvé
i mé,
tehdy vyrvu si své oči,
své touhy,
své myšlenky,
dám je Tobě, jediný Pane.
Ta touha po svatosti
je tak neurčitá,
a přesto vše vím,
že Ty jediný
můžeš darovat průzračnost mému pohledu k nebi,
tam,
až kam sahá touha lidského bytí,
touha utonutí,
touha strachu,
nekonečnost našich kroků.
(Ze sbírky Modlitba, 2007, Martin M. Čapka)