Tíha bytí

Tíha bytí

Často putujeme z místa na místo

a hledáme pevný bod.

Řeka plyne a my sníme o kamenech na jejím dně.

Nenávratnost chvil, krásy i ošklivosti,

touhy i setkání je vnořena

do nesmrtelnosti,

kterou hledáme,

toužíme po ní a zároveň se jí bojíme.

Člověk se hroutí v sebe sama

a vychází ze sebe sama.

Jak obtížné je pojmenovat

tu nepojmenovatelnou tíhu bytí

a nazvat všechny nehybné body pohybem.

Řeky plyne a my sníme

o kamenech na jejím dně,

jenž plynou po staletí s ní.


Dřevěný kostelík v Řepištích

Ještě doznívají kroky odcházejících

a smích dětí přechází v tlumená slova dospělých,

stáří hroutí člověka v sebe sama

a smrt jej nutí k myšlence na druhé.

Roubená, dřevěná stavba

s věží a vesnickým hřbitůvkem,

svěží malý zvonek zve do útrob svých

k modlitbě a málokdo slyší v kraji jeho hlas.

Voda vzlíná se po starobylých zdech k nebi

a harmonium hraje snad stovky let jednu,

jedinou píseň.

Starý oltář hovoří s obrazy slovy,

jež je činí užitečnými

a vím, že se zde neztratí jediná chvíle,

která byla prožita.


Ve venkovském kostele

Ticho rána uzavírá kruh

a modlitba vstřebává poslední zbytky

útěků i návratů,

ohraná píseň stoupá nad střechy domů,

lavice, do nichž přicházeli dědové i otci,

praští pod tíhou těl.

Nejsme beztížní a nejsme ani ctnostní,

nemáme víru, jež hory přenáší,

avšak pohleďme na tažné ptáky na obloze,

na večer v polích strnišť

a vůni ohňů v podzimním čase

a poznáme,

že z kruhu času existuje východisko.

Jen ho nalézt v sobě...


Odkaz Jana Zahradníčka

Přes kříž se rýsují vrcholky okolních lesů

a děti si hrají nedaleko místa

konce i počátku.

Tam, kde zuřila nenávist

a síla moci stlačila tvé hrdlo,

bys zmizel, zemřel, byl utracen,

tehdy zní tvé: Svatý Václave...

Tam, kde tvá vůle zvítězila nad vůlí mas,

tam světlo na tvém hrobě

ozařuje něco málo země,

země s mateřídouškou a kouskem myrty.

Slova jsou malá a smrtelná,

v tom podobna jsou člověku,

avšak vůle žít a vzlétnout,

ta je nesmrtelná.


Vzpomínka na Jana Čepa

Kdysi vytrhl jsi kus země

a nesl jsi jej na bedrech svých,

v zemi nechal jsi své srdce

a stavěl- kámen na brázdu

a kámen na kámen,

by ruka tvá stvořila kamenný kříž v polích.

Špína člověka často otřásá světem v základech,

víra umírá na bojišti v prachu

a člověk hledá sílu v tom nejvnitřnějším,

co má, v tom, z čeho vyšel a zrodil se,

v tom zrcadle, které neklame-

v klíně rozoraných polí,

v nich odráží se nebe

a mraky na něm.


Vděčnost mé ženě

Možná poslední je tento den

a člověk váží každé slovo,

možná jediná je tato chvíle

a člověk zkoumá své hlubiny.

Putujeme ruku v ruce časem,

prostorem a snad i dál,

vracíme se zpět na počátek

a znovu spěcháme tam,

odkud nám ukradl kus života nenasytný čas.

Děti zkracují nám tento den,

avšak prodlužují zítřejší,

vrážejí do nás hřeby starostí

a ony vždy rozkvetou ve sladký květ lásky.

Chci říci jediné, snad poslední dnes,

že vrátit se už není kam,

neboť na té cestě jsem šťastný s tebou,

má milovaná, růži i ostrove,

a spolu v náručí snu dneška,

čekejme na zítřejší snad...

                                                                                                  (Ze sbírky Hledání odpočinku, Martin M. Čapka, 2003)