Vzpomínka na Jana Čepa

Vzpomínka na Jana Čepa

Zvláštní kouzlo skýtá pohled na rozsáhlé roviny Hané, kde jakoby ruce ukazující do nebe se tyčí monumentální věže olomoucké katedrály. Na kraji lesa jsem rád sedával pod rozpadlým kamenným křížem a učil se vnímat život, umírání i pouť v čase, který nám byl vyměřen. Obilné klasy pak jen svým tichým šuměním dávaly pocítit, že se čas nezastavil.

Právě zde se můžeme zamyslet nad velikou postavou české prózy, nad mistrem vzácné koncentrace hloubky lidského bytí spjatého se světem transcendentna na malém kousku svých příběhů, nad Janem Čepem.

Jan Čep se narodil 31.12.1902 v Myslechovicích u Litovle. Vystudoval reálné gymnázium v Litovli. Na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze studoval český jazyk, francouzštinu a angličtinu. Od roku 1930 působil jako nakladatelský lektor v nakladatelstvích Symposion a Melantrich. Po té, co byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů v roce 1948, opustil Československo a emigroval do Francie, kde se také v roce 1954 v Paříži oženil. Jan Čep, prozaik, esejista, překladatel a představitel katolické inteligence, promlouval léta k posluchačům jako kulturní komentátor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Psal i pro exilová periodika Nový život, Svědectví a Rozmluvy. V Paříži 25.1.1974 umírá.

A nyní se ve zkratce zaměříme na ne příliš rozsáhlé, zato však velmi koncentrované dílo Jana Čepa.

Počáteční tvůrčí období Jana Čepa je shrnuto vydáním prvního svazku drobných próz pod názvem Dvojí domov (1926), začleněných později společně s Vigilií (1928) do sbírky Zeměžluč (1931). Dvojí domov je jakoby rozdělen na dva světy, které autor vnímá jako dva póly, mezi nimiž člověk osciluje ve svém životě. Dotýká se v čase této země a zároveň tuší nádhernou nekonečnost bez času. Právě zde se začínají ostře rýsovat dva neměnné vrcholy Čepovy tvorby - život a smrt, smrt a život v procesu neustálého prolínání.

Letnice (1932) a sbírka Děravý plášť (1934) se vyznačují jakýmsi rozptýlením nadpřirozeného světla nového domova do osudů hlavních hrdinů a prózy tím nabývají úchvatné dynamiky a možnosti kulminace ve vrcholných okamžicích života. Následně všichni protagonisté čepových próz přestupují hranici, kde jsou jakoby "uštknuti" lákáním Věčného Světla. Toto se objevuje v románu Hranice stínu (1935), Modrá a zlatá (1938). Významná je zvlášť esejistická tvorba náboženského a filozofického rázu, která je shrnuta do svazků Rozptýlené paprsky (1946) a Události a lidé, vydané 1991. Dotek věčnosti je však snad nejkonkrétněji cítit v tragickém životě emigranta a hlavního hrdiny povídky Před zavřenými dveřmi (1953), která uzavírá beletristické dílo Jana Čepa.

V padesátých letech Čep sestavuje svazek esejů a rozhlasových úvah pod názvem Samomluvy a rozhovory. Čepovo prozaické dílo se pak uzavírá knihou autobiografických vzpomínek Sestra úzkost (1970).

Všichni hrdinové Čepových próz nesou v sobě nostalgii a touhu po tom "prvním domově" a jejich pozemská, a často tragická dočasnost, má nenahraditelnou a sladkou cenu "závdavku věčnosti". Hořké vyhnanství tohoto světa se však dá překonat s vědomím očekávání nového domova.

...a věřím, že Jan Čep, básník prózy, již nyní hmatatelně zakouší sladkost "prvního domova", o němž tolik psal a po němž tolik toužil. 

Nezlobte se, milí čtenáři, že se občas snažím "vzkřísit" zapomenuté nádherné duše naší poezie nebo prózy. Myslím, že mají nadčasový pohled na tento svět. Jan Čep spatřil hranici "tohoto" a "onoho" světa velmi zřetelně. Velmi mu rozumím a toužím léta po tomtéž. Ale kdy přijde ta chvíle? 

                                                                                                                                      P. Martin M. Čapka