Ze sbírky Olomouc

XIII. Řeka Morava

Klidná, vášnivá, snivá, plná naděje,

plná smutku,

to jen její srdce odpovídá na roční období

a tváře lidí zasněných.

V zářivém lesku hvězd,

jenž odráží se ve tvé tváři,

polibky lidí stávají se souhvězdími na obloze bytí.

A ty držíš stráž,

by jediný nezahynul v rukách nicoty.

Sama dáváš nám znamení,

ve svých vlnách vlasů a touze rtů,

bychom se poznali v korunách dvou topolů

na březích tvého lůna.

XI. Vila Primavesi

(r. 1906)

Tichá, plná nezodpovězeného, sama

a v úzkém objetí všudypřítomné zeleně,

tam odpočíváš a měříš čas ve svých zubech času.

Zvláštní, krásná a plná tiché lásky,

která v tobě věnuje slovo svému společníku-

tomu stromu u vstupních dveří.

Nikdo nezodpoví tvá tajemství

a žízeň jímá člověka toužícího po objetí,

avšak všechna objetí jsou pro tebe.

Jaro v kraji Vysočiny

I.

Jak často je chomáč duše mé

vtištěn tváří do půdy zorané

a slyším smíchu hlas:

"Jen dýchej pot a zmar, vždyť potom budeš si vážit

toho, že létáš."

Hrubá tvář a milující srdce,

jak zvláštní je vůně kraje Vysočiny,

zbrocená krví, a často tak zlá.

Nevím, zda milovat či nenávidět

jaro v kraji básníků,

avšak léta snad ukáží mi cestu.

V kobercích sasanek a v tichu polních strání,

tam odráží se tlukot tisíců pěstí,

které každou chvílí vytrhnou z těla země její srdce života.

Poslední chvíle byla, tou chvílí,

kdy kraj plivl mi v obličej ránu bičem,

avšak křídla můžete mi zlámat,

přec mé srdce je ozářené touhou jara,

tou nespoutanou silou zrození.

II.

Jak krásný je den v kraji,

kde střeží klid věže olomoucké katedrály

a tiché zpěvy lučních kobylek

jen doplňují sonet nedělního odpoledne.

Kéž jediné mé přání splní se,

ať mohu zemřít,

tam prožít den

v tom kraji polí a měkkých srdcí,

které nebijí a neznají nenávist.

Nepřehledné lány a nekonečný den,

nespoutaná píseň skřivanů,

tichá pokora a láska vůči všem,

to vše nalezl jsem v kraji rovin.

III.

I když tě nenávidím, musím tě milovat,

neboť jsi zrodil lásku mou,

ženu, která políbí tu ránu v srdci,

jež rozryta je hrubostí a zlobou.

Kam pohlédneš, tam je ticho,

zlověstné ticho nastražených pastí

a sen biče o hřbetě koní.

Kámen kameni vypravuje o cestě,

která je jimi poseta,

kolik oni spatřili mozolů lidských rukou

a slzí na ženských tvářích,

kolik zaslechli zloby a krutosti,

ale jediné políbení milenců

jim vrátí chuť žít.

IV.

Ráno spí v mlhavém oparu

a vydechuje první paprsky slunce.

Jen kohout, ten bdící strážce úsvitu,

volá na pláně světa Magnificat

na nové zrození dne.

I tváře jarních sasanek

zdvihnou se a setřesou slzy,

by ženich- slunce, z nich vypil poslední kapku krásy.

Je to úděl bolesti a trýzně,

je to úděl života i smrti,

ale milovat znamená vznést se nad jarní lány.

                                                                                                                                   Martin M. Čapka, Ze sbírky Olomouc