Ze sbírky Olomouc
XIII. Řeka Morava
Klidná, vášnivá, snivá, plná naděje,
plná smutku,
to jen její srdce odpovídá na roční období
a tváře lidí zasněných.
V zářivém lesku hvězd,
jenž odráží se ve tvé tváři,
polibky lidí stávají se souhvězdími na obloze bytí.
A ty držíš stráž,
by jediný nezahynul v rukách nicoty.
Sama dáváš nám znamení,
ve svých vlnách vlasů a touze rtů,
bychom se poznali v korunách dvou topolů
na březích tvého lůna.
XI. Vila Primavesi
(r. 1906)
Tichá, plná nezodpovězeného, sama
a v úzkém objetí všudypřítomné zeleně,
tam odpočíváš a měříš čas ve svých zubech času.
Zvláštní, krásná a plná tiché lásky,
která v tobě věnuje slovo svému společníku-
tomu stromu u vstupních dveří.
Nikdo nezodpoví tvá tajemství
a žízeň jímá člověka toužícího po objetí,
avšak všechna objetí jsou pro tebe.
Jaro v kraji Vysočiny
I.
Jak často je chomáč duše mé
vtištěn tváří do půdy zorané
a slyším smíchu hlas:
"Jen dýchej pot a zmar, vždyť potom budeš si vážit
toho, že létáš."
Hrubá tvář a milující srdce,
jak zvláštní je vůně kraje Vysočiny,
zbrocená krví, a často tak zlá.
Nevím, zda milovat či nenávidět
jaro v kraji básníků,
avšak léta snad ukáží mi cestu.
V kobercích sasanek a v tichu polních strání,
tam odráží se tlukot tisíců pěstí,
které každou chvílí vytrhnou z těla země její srdce života.
Poslední chvíle byla, tou chvílí,
kdy kraj plivl mi v obličej ránu bičem,
avšak křídla můžete mi zlámat,
přec mé srdce je ozářené touhou jara,
tou nespoutanou silou zrození.
II.
Jak krásný je den v kraji,
kde střeží klid věže olomoucké katedrály
a tiché zpěvy lučních kobylek
jen doplňují sonet nedělního odpoledne.
Kéž jediné mé přání splní se,
ať mohu zemřít,
tam prožít den
v tom kraji polí a měkkých srdcí,
které nebijí a neznají nenávist.
Nepřehledné lány a nekonečný den,
nespoutaná píseň skřivanů,
tichá pokora a láska vůči všem,
to vše nalezl jsem v kraji rovin.
III.
I když tě nenávidím, musím tě milovat,
neboť jsi zrodil lásku mou,
ženu, která políbí tu ránu v srdci,
jež rozryta je hrubostí a zlobou.
Kam pohlédneš, tam je ticho,
zlověstné ticho nastražených pastí
a sen biče o hřbetě koní.
Kámen kameni vypravuje o cestě,
která je jimi poseta,
kolik oni spatřili mozolů lidských rukou
a slzí na ženských tvářích,
kolik zaslechli zloby a krutosti,
ale jediné políbení milenců
jim vrátí chuť žít.
IV.
Ráno spí v mlhavém oparu
a vydechuje první paprsky slunce.
Jen kohout, ten bdící strážce úsvitu,
volá na pláně světa Magnificat
na nové zrození dne.
I tváře jarních sasanek
zdvihnou se a setřesou slzy,
by ženich- slunce, z nich vypil poslední kapku krásy.
Je to úděl bolesti a trýzně,
je to úděl života i smrti,
ale milovat znamená vznést se nad jarní lány.
Martin M. Čapka, Ze sbírky Olomouc