Adventní neděle

Adventní neděle

Dnes od rána nebesa pláčou

a tichý závoj mlhy nehybně stojí,

jako žalem ztrápení smuteční hosté.

Mám chuť také si zaplakat

a získat zpět ten čas,

jenž nenávratně zmizel

kdesi v šeru dne bez slunce.

Vedle mě tiše dýchá naše dítě,

vím, že nové se rodí,

ale přesto mám strach z toho,

že přehlédnu slunce,

jestli vůbec ještě nějaké vyjde na oblohu.

Jedné ženě

Téměř každý den míjím jednu ženu

a člověku ani nedojde ta bolest

v jejím srdci,

kdy opuštěnost nahradila opuštěnost

a maska mate každý den.

Slabost a bezmocnost se mění

jako mávnutím proutku v sílu a všemocnost.

Jak hloupě se k sobě často chováme

a hrajeme představení sobě samým,

víru dokážeme zapřít lépe než Jidáš,

opíjíme se falešnou nadějí

a každé ráno se probudíme

s hlavou plnou morální kocoviny.

Konečnost

Každý den jakoby nás vzdaloval,

jednoho od druhého

a zase zpět.

Víno se rozleje

a hrozny v něm pohřbené

ztratí víru v láskyplné bytí.

Vůle žene nás někam,

kam až můžeme jít,

ale otázkou zůstává

vzdálenost našich možností.

Mléčné dráhy tužeb kosmických

kříží se s dráhou strachu,

jež není ničím jiným než skutečností,

tou bolestí, která čeká na konci každé cesty

i myšlenky.

                                                              (Martin M. Čapka, Oblaka prosincová, 2004, Ilustrace Miroslava Čapková, 2004)