Modlitba stromů

V modlitbě své tiše pozvedají jasné lucerny zářící

javory podsadité,

a ve tvářích listů roztažených dlaní

zachytí se každý paprsek podzimního dne.

V modlitbě své chorál tiše zpívají

břízy,

jako vysoké stavby katedrál

a v žebroví kleneb svých

dlouho recitují verše syté zeleně.

V modlitbě srdce své rozevřené

a dlaně v srdci nesoucí,

lípy,

ty královny s korunou z tisíců tvarů lásky,

nyní červeň a žluť v sobě namíchají,

aby odevzdaly ruku svou ženichu královskému.

V modlitbě své bolestně krvácejí

jeřabiny,

a červení svou lákají motýla zpozdilého,

aby usedl a pil.

Však ve verších modliteb a tůní

je slovo často vyzdviženo,

podzim, ten král barev,

přišel z našich úst pít. 

                                                                               (Ze sbírky Verše podzimu, Martin M. Čapka, 2000)