Myšlenka z nedělního kázání o 1. neděli adventní

Myšlenka z nedělního kázání o 1. neděli adventní

(Iz 63,16b-17.19b,64,2b-7; Žl 80; 1 Kor 1,3-9; Mk 13, 33-37)

Drazí přátelé, dnešní evangelium označuje náš život jako čekání. Abychom jej však dobře pochopili, tak si musíme uvědomit, že nejsme vlastníky tohoto světa, ale jen nájemníci. Mnoho z nás lidí se však cítí být vlastníky a skutečného majitele – Boha, vymazala ze svého života a v mysli i z tohoto světa. Nikomu nebudeme skládat účty, vždyť je všechno v lidských (mých) rukou. Skutečně?

My křesťané stojíme v nelehké situaci, kdy proti tomuto velmi silnému proudu lidských představ světa bez Boha stojíme svými životy a vírou jako hráz.

Nastává doba Adventní a my vstupujeme do doby, kdy čekáme. Dá se však čekat radostně, kdy se těším na příchod milovaného Krista. Dá se však i čekat pasivně, kdy to tak zvaně prospím. Dá se čekat i šíleně, kdy se snažím roztočit kolotoč pro sebe i druhé a v důsledku žádný z nás nebude vědět, kde mu hlava stojí. A Krista mineme.

Uvědomme si nejdříve skutečnost, že v Adventu čekáme ne na něco, ale na Někoho. Dovolím si doporučit nejdříve se ztišit a uspořádat si věci svého života. Oddělit Advent ve své mysli od nákupů dárků, úklidu, dohánění restů a podobných záležitostí. Posaďme se k adventnímu věnci, zapalme první svíci a ztišme se. Nepospíchejme. Svět kolem nás bude vyvíjet obrovskou dynamiku. Ale my zpomalme. Máme velkou příležitost neminout Boha, který přichází. Který přichází jen do mého života. A když vejde, bude přicházet skrze mne i k mým nejbližším. K lidem okolo mě a v důsledku k celému světu.

Učme se čekání na setkání s Kristem. Učme se čekání na setkání s Tím, kterému patří tento svět, ale svět Ho nevidí. Advent je ten nejlepší čas na proměnu mne a Tebe v lepšího člověka i v skutečně věřícího křesťana. Amen.