Myšlenka z nedělního kázání o 32. neděli v mezidobí

Myšlenka z nedělního kázání o 32. neděli v mezidobí

Drazí přátelé, slova díků, vděčnost, se nějak vytrácejí. Umíme prosit, ale neumíme děkovat. Pamatuji si dobu, kdy se děkovalo u pokladny paní pokladní v Jednotě a bylo to samozřejmé, ta paní se usmála a popřála hezký den. Udělal jsem si minulý týden malý průzkum. Bohužel výsledek nebyl vůbec hezký. V nedaleké Bille asi 99 % lidí nejenže neřekne děkuji, ale ani nevysloví pozdrav na rozloučenou. Vždyť ta paní u pokladny je za to placená, ne? Tento přístup panuje snad ve všech oblastech lidského života.

A to platí bohužel i v našem vztahu vůči Bohu.

Abychom děkovali Bohu za tak "malé" věci, že žijeme, že je krásný den, že máme zdravé děti, že jsme bez újmy přestáli vážnou nemoc, na to nemáme čas. Vždyť je od toho "placený", ne?

Dovolte mi malý příběh z knihy Příběhy pro potěchu duše mého oblíbeného autora Bruna Ferrera.

Nedělní oběd

Z kuchyně jako obvykle žena volá: "Oběd!"

V tu chvíli si manžel čte noviny a obě děti sledují televizní pořad s hlasitou hudbou. Všichni tři jdou hlučně ke stolu. Netrpělivě se vrtí na svých místech. Žena přichází. Ale místo obvyklého voňavého jídla klade doprostřed stolu hromádku sena. "Co...co to je?" vydechnou všichni tři. "Ty ses zbláznila!" "Vůbec ne. Jen jsem hledala způsob, abyste si něčeho všimli. Vařím pro vás dvacet let a za celou dobu jsem neslyšela ani slovo o tom, že právě nežvýkáte seno."

Drazí přátelé, umíme prosit, ale neumíme děkovat. Každý den nás vybízí k tomu, abychom se naučili vnímat ty "nejmenší" důvody k díkům. Abychom se naučili rozpoznávat veliké v malém. Již se opakuji, ale znovu budu parafrázovat slova Talmudu: "Kdo se naučí děkovat Bohu či lidem ve svém každodenním životě, jakoby naučil vděčnosti a děkování celý svět." Amen