Myšlenka z nedělního kázání o 7. neděli v mezidobí

Myšlenka z nedělního kázání o 7. neděli v mezidobí

(Mt 18, 23-35)

Příští týden započneme dobu postní. Jako červená nit se bude tradičně touto dobou táhnout prosba o odpuštění toho, co jsme nedělali správně. V souladu s Božími přikázáními a lidstvím. Touha být lepšími lidmi i lepšími křesťany. Snaha o získání věrohodnosti a odpuštění. Ale co to odpuštění vlastně je? Týká se jen nás, nebo i druhých lidí? Možná se více týká našeho vztahu k druhým. Ale pojďme se nad tím zamyslet.

Ze samotného významu tohoto slova cítíme, že se jedná o něco, co dáváme od sebe pryč. Odpuštění tedy souvisí s námi samotnými. Když bychom zapojili svou obrazotvornost, tak záležitost, kterou druhému člověku nejsme schopni odpustit, táhneme my sami životem jako kouli na naší noze. Velmi často slyšíme: "To nemohu nikdy odpustit." Uvědomme si však, že to břemeno, ta koule na noze, je na naší noze. Odpuštění je totiž záležitost propojených nádob, nás a druhého člověka." A připusťme si, že odpuštění velmi často potřebujeme i my samotní.

Co s tím? Zkusme v těch chvílích přestat příliš rozumovat a podívejme se do zrcadla. Co tam uvidím? Světce se zářící svatozáří, nebo člověka, který také ublížil, zklamal, nebyl dokonalý?

Vím, že tato oblast života člověka je strašně těžká, ale zkusme to. Odpuštění je totiž nezbytnou podmínkou, kterou Kristus dává těm, kteří chtějí jít za ním. Je to součást nového života v Kristu.

Odhoďme tu kouli ze svých nohou. Můžeme cítit, že jsme ji tam měli, ale neměla by nám bránit v cestě za Kristem a životem.

Nastávající doba postní může být novým zrozením. Zrozením nás samotných a zrozením nového pohledu na lidi okolo nás. Prosme proto našeho Pána, ať nám dá sílu a své požehnání. Prosme o odpuštění a odpouštějme. Amen.

                                           Odpuštěním dáváš dar i sobě. Nemusíš už v sobě nosit tíživý balvan neodpuštění...

                                                                                                                                                                             (Pavel Kosorin)