Myšlenka z nedělního kázání o slavnosti sv. Václava

Myšlenka z nedělního kázání o slavnosti sv. Václava

(Mdr 6,9-21; 1 Kron 29; 1 Petr 1, 3-6;2, 21b-24; Mt 16, 24-27)

Drazí přátelé, milé děti, dnes slavíme slavnost svatého Václava. Začněme naše zamyšlení příběhem od mého oblíbeného autora Bruna Ferrera s názvem Okem truhláře.

Kdysi dávno měl v jedné vesničce svou dílnu truhlář. Jednoho dne, když byl na pochůzce, svolalo nářadí velkou poradu. Porada trvala dlouho a místy byla pořádně ostrá. Nářadí totiž jednalo o tom, které nástroje vyloučí ze středu svého důstojného společenství. Jeden z nástrojů si vzal slovo: "Musíme vyloučit paní Pilu, protože kouše a skřípe zuby. Má nejkousavější povahu na světě." Jiný se ozval: "Mezi námi nemá co dělat pan Hoblík: je to věčně nabroušený puntičkář a odře všechno, na co přijde." "A co pan Kladivo," protestoval další, se svou těžko zvladatelnou a divokou povahou? Pořád do všeho mlátí a jde všem na nervy. Vylučme jeho!" "A co potom páni Hřebíkové? Copak se dá žít s někým tak pichlavým? Ať jdou pryč oni! A také pan Pilník s paní Rašplí. Život s nimi je neustálá třenice. A vyhoďme také pana Smirkového Papíra, on snad žije jenom proto, aby se o všechny otíral!"

A tak se truhlářovo nářadí stále rozčileněji dohadovalo. Mluvil jeden přes druhého. Pan Kladivo chtěl vyloučit pana Pilníka a pana Hoblíka, ti prosazovali vyloučení pánů Hřebíků a Kladiva a tak dále. Nakonec se všichni vyloučili navzájem. Náhle poradu přerušil truhlář. Všechny nástroje zmlkly, když uviděly, jak se blíží k pracovnímu stolu. Truhlář vzal do ruky prkno a rozřízl ho kousavou Pilou. Ohladil ho Hoblíkem, který odře všechno, na co přijde. Paní Sekyrka, která krutě zraňuje, paní Rašple s nabroušeným jazykem a pan Smirkový Papír přišli na řadu hned poté. Pak vzal truhlář do ruky bratry Hřebíky, co pořád jenom špičkují, a pana Kladiva, který do všeho klepe a mlátí. Použil všechny své nástroje, které měly nelichotivou povahu, aby vyrobil kolébku. Nádhernou kolébku! Každou chvílí se totiž mělo narodit děťátko, a to bude ta kolébka chovat. Nástroji vyrobil truhlář kolébku, která bude chovat život.

Co z toho vyplývá?

Každý z nás má na tomto světě svůj úkol a žádný není větší nebo menší. Říká se tomu svatost všedního dne. Pokud jsme každý den věrní v malých věcech, tak budeme věrní i ve velkých. Z těch všedních dní se skládá naše budoucnost - naše svatost, tedy co největší se připodobnění Tomu, v něhož jsme uvěřili.

Neopomínejme všednost dní a poslání, které se zdá tak šedivé - všední, neboť právě zde nejvíce můžeme měnit sebe a svět v lepší, dle přání našeho Pána Ježíše Krista. Amen

                                                                                                                                 Láska, která nesnáší všední den, není ta pravá.

                                                                                                                                                                                 (Adrienne von Speyr)