Nad hrobem Jakuba Demla

Nad hrobem Jakuba Demla

Stál jsem znovu nad tvým hrobem,

bratře Jakube,

a vnímal, co nás kněze činí kněžími,

někdo by snad řekl víra,

ale samota je tou nejvěrnější družkou.

Kněz nese břímě samoty

věcí těch, které říci nemůže

a Bůh často mlčí,

snad až příliš často.

Bloudím v noci po Tasovských ulicích s tebou

a vím,

že brzy shledáme se v místech,

kde už nebude samota a tíže křížů,

které jsou na nás naloženy.